Category Archives: Osobnosti

Jste Duchem

Přednáška Šrí Mátadží o podstatě našeho bytí, New York 2002

 


 


NÁMDÉV(1270 — 1350)

Námdév se narodil v krejčovské rodině, která se usadila v Pandharpuru. Během nenadálých událostí se z Námdévy — lupiče, stal světec, který začal uctívat Pána Pandharpuru. Stalo se to jednoho dne, kdy uviděl vdovu, jak bije své dítě, které chtělo okusit sladkostí, jež se nabízely jako oběť Bohu. Námdév se dotázal, proč je bije. Vdova mu odpověděla, že je velmi chudá a že její manžel byl zabit krutými bandity, kteří ji takto připravili o to jediné, z čeho mohla žít. Tu náhle Námdévovi svitlo, že on byl tím banditou a dolehly na něj výčitky svědomí. Rozhodnutý smýt své hříchy, uchopil svůj nůž a probodl si jím ruku. Svou krev nechal stékat na božstvo chtěje tak dát svůj život k jeho nohám. Náhle uslyšel boží hlas, který mu poručil, aby šel do Pandharpuru. Šel tam, a když se zahleděl na božstvo, úplně na sebe zapomněl. Přestal si zcela uvědomovat své tělo, splynul zcela s Božským, jenž ho přeměnilo.

Námdév šel dál do Aundhja Nágnáthu, aby tam vyhledal učitele Visóbu Kéčara. Když vešel do Šivova chrámu, našel ke svému překvapení starce, který měl svá chodidla položená na vrcholku Šivova pindí. Námdév se velice rozčílil a křikl na starce, aby své nohy dal stranou. Učitel řekl, že je již příliš starý a slabý na to, aby své nohy oddělal. Požádal Námdévu, aby jeho chodidla oddělal a dal je tam, kde pindí není. Námdév zvedl jeho nohy, ale kamkoli se otočil, aby je položil jinam, všude bylo pindí. Námdév uctivě před učitelem lehl tváří k zemi, před učitelem, který nebyl nikdo jiný nežli Visóba Kéčar — poznal totiž, že Bůh je všudypřítomný.

Takto promluvil moudrý učitel: „Oceán sansáry je nekonečný. Není možné, abys ho svým úsilím překonal. Musíš mít pevnou loď s nejlepším námořníkem, jenž tě přes něj převeze. Zbožné písně velebící Pána jsou tou nejpevnější lodí a Pán Vithóba je tvůj nejlepší námořník.“

„Námdévo, pokus se vidět Boha, pro něhož není jméno, jenž je beztvarý, přítomný i v těch nejnepatrnějších věcech, který obývá celý vesmír a je ještě nad ním. Radost tvého vlastního Já je uvnitř tebe. Napoj se vlastní moudrostí a odpoutaností, jež tě povedou k poznání beztvarého, nepopsatelného, brahma, Všemohoucího Boha. Říkáš, že jsi už uzřel Boha, ale mýlíš se. Dokud nerozetneš pouta svého »já« a »můj«, nepoznáš Já.“

Námdév meditoval pod vedením svého učitele a dosáhl realizace Boha. Zvolil si cestu náthajógínů, cestu probuzení sedmi čaker. Tyto čakry jsou energetická centra, která otevírá síla Kundaliní při svém vzestupu ze svého sídla v křížové kosti na začátku páteře směrem k vrcholku hlavy. Když tato síla plně vystoupí, jógíni získávají plnou zkušenost Božství. V tomto stavu zažívají ztotožnění s Bohem během bdělosti, spánku, snů, a stavu túrja .

Námdév tuto jógu kombinoval s bhakti . Věděl, že normální lidé potřebují k uctívání viditelný symbol, a proto zůstal u původního uctívání Vitthaly. Bhakti je nejvyšší láska Boha; „saguna či nirguna “, na tom nezáleží; uctívajícímu se to jeví stejně. Největší překážkou ke koncentraci je nestálá povaha mysli. Bez oddanosti nedovede osvojení všech dalších ctností oddaného nikam. K Bohu nelze dospět pouhým verbálním vzděláním, ale přímou zkušeností.

Jeho poezie, duchovně bohatá a plná zbožné úcty, je srozumitelná i běžným lidem. Šrí Námdév složil v maráthštině přes dva tisíce básní a 337 v hindštině. Dotýkaly se širokého spektra témat: vedle zbožnosti, sociální nerovnosti, to byly také příběhy ze života Šrí Krišny, Šrí Rámy, velebení Šrí Šivy, Šrí Vitthaly, výčet jeho poutí, meditační jóga atd. Jeho díla se rozšířila do Paňdžábu a můžeme je nalézt i v samotné Guru granth sáhib. Vysvětlil marnost zvládnutí jógových figur a předvádění zázraků. I jedovatý had může odložit svou kůži a vzít si novou, ale přesto se nedostane do nebe.

Námdév říká: „Budeme zpívat a tancovat v božském opojení a tím rozsvěcovat lampy duchovního vědění v myslích lidí tohoto světa.“

„Světce poznáte podle jeho netečnosti k světskému životu, vytrvalé lásky, neustálého připomínání si božího jména, lásky k lidem, stálého božského rozjímání, jeho zrušení sobectví, podle jeho lhostejnosti k penězům, utišení smyslů a hněvu, klidu a odpuštění, vyrovnanosti, lhostejnosti k požitkům i bolestem a jeho horlivosti, se kterou ukazuje člověku cestu zbožnosti. Světci jsou lidé velice ctnostní, jelikož všichni ví, že jsou služebníci Boha. Ti, jenž došli nejvyššího poznání, pokládají ostatní světce za inkarnaci Boží, za ty v nichž žije Bůh.“

„Dokud nejsou utišeny žádosti smyslů, hněvu a připoutaností v lidské mysli, jaký má smysl žít v pralese a vzdát se světské ho života?“

V jedné ze svých básní říká, že kněží byli z Šrí Vitthaly nešťastní, protože s láskou nakrmil příslušníka nízké kasty, jako byl Námdév, a oni Šrí Vitthalovi řekli, aby se očistil koupelí ve svaté řece a rozdělil dary a peníze kněžím.

V jiné básni vtipkuje nad prázdnotou takzvaných vzdělanců. „Když jsem se obrátil na učence znalého véd, nedokázal uspokojit můj dotaz, ač byl odborníkem na obřady, protože ho jeho ego ovládalo. Poté jsem šel za člověkem, kterého lidé pokládali za sečtělého v různých písmech, který zná Já. Našel jsem ho, zrovna když se hádal s ostatními, jako byl on. Díky falešné iluzi svého ega se neshodli ani na jediné věci. Ti, jenž zpíváním chválili a velebili Boha, se silně zajímali o materiální zisky. Ach Bože, ani jeden z nich neuspokojil můj dotaz. Jsem již znavený marným hledáním, a proto se ti odevzdávám.“

Ještě v jiné básni se říká, že ti, kteří hovoří o Boží slávě a vydělávají takto peníze, na ty bychom se neměli ani podívat.

„Jaký smysl má stát se kazatelem náboženství nebo poustevníkem, když vnější vzhled nemá nic společného s duchovností. Zdroj radosti je uvnitř a dokud nenastane změna mysli, jaký smysl mají vnější změny.“

Bába Faríd (1175 n.l.)

„Nedávejte mi nůžky, dejte mi jehlu. Já nestříhám, nýbrž šiji.“ Takto Bába zkoušel sešít lidstvo se všepronikající silou Božské lásky. Nedělal žádné zázraky, až na to, že mohl proniknout se svým přetékajícím soucitem do tajných zákoutí srdce. Dokonce i hosté, kteří se někdy chovali zpustle, se rozpouštěli v jeho lásce. Jednou ho jeden drzý mladík zkusil urazit, ale Faríd byl k němu velmi laskavý, a dal mu nějaké šaty a peníze. Mladíka to natolik vyvedlo z míry, že padl k jeho nohám a prosil za odpuštění. Faríd mu s láskou dal své obvyklé požehnání: „Nechť tě Bůh obdaruje srdcem plným lásky.“

Bába Faríd patřil do šlechtické rodiny žijící v Kábulu. Později se přestěhoval do Severní Indie. Již od dětství ho jeho matka, světice, naplňovala božskou láskou. Svému duchovnímu hledání se věnoval pod vedením proslulého súfíského světce Kutabuddína Bachtijara Kakího, jenž patřil k čistíjskému řádu. Později se stal jeho nástupcem. Jeho mistr měl ve zvyku rozdávat amulety. Jednoho dne, když byl dav okolo mistra už nesnesitelný, se Faríd zeptal, jestli by nemohl pomoci s psaním amuletů. Mistr odvětil: „Síla k tomu, aby práce byla vykonána neleží ani v tvých rukou ani v mých. Amulety obsahují jméno a slovo Boží, piš a dávej je lidem.“

Bába Faríd vedl sparťanský život — zvolil si, že bude žít v chýši z bláta. Jeho velká rodina musela často čelit smrti hladem, ačkoli byl velmi slavný a měl žáky po celé zemi. Odmítl dar v podobě čtyř vesnic, které mu nabídl dillíský sultán, s konstatováním, že nejlépe poslouží těm, kteří o ně žádají. Varoval své žáky, aby se drželi dál od princezny z královské krve. Nesměla se přijmout žádná ručená platba či nemovitý majetek jako půda, vesnice nebo budovy. Kdykoli přijal peníze, rozdělil je mezi chudé. Když mu jednou sultán poslal podnos plný zlatých mincí, ihned nařídil, aby se rozdělily. Když zapadlo slunce, jeho žák zatajil poslední minci, která měla být rozdána následující ráno. Když potom Faríd odešel do mešity, kde vedl modlitby, třikrát se zhroutil. Něco jej rozrušilo. Zeptal se svého žáka, jestli byly rozdány všechny mince. Když se dozvěděl, že jedna zbyla, okamžitě ji daroval a pak se pokojně pokračoval v modlitbách.

Bába Faríd nebyl obhájcem žádné filozofické či intelektuální doktríny, ale spíše ukázal súfískou cestu k Bohu (taríqa) — Boží lásku, probuzení duše (haqíqa) a Realizaci (ma’rifa). Zdůrazňoval čistotu mysli a odpoutanost. Boží láska se projevuje v lásce k lidstvu, laskavosti a ohleduplnosti. Vnitřní čistota zbavuje mysl ega, hněvu a chtivosti.

Faríd říká:


„Tato trpělivost cílem je hlavním,

jestli Ty, smrtelníku, si ji osvojíš,

staneš se velkou řekou,

nikoliv jejím odděleným ramenem.“

Súfíové se drží islámského souhrnu náboženských a právních předpisů (šarí’a), které musí každý mohamedán dodržovat.

Láska Boha obsahuje element vytržení (išq), jenž v době súfíských básníků získal podobu vášně mileneckého spojení, tedy splynutí jednoho s druhým. Uvědomění Boha je takto prožito ve stavu vytržení. A zde mystik (derviš) za pomoci Boha ztrácí svoji identitu (wahadat-ul-wadžud) potvrzujíc věčnou jógu, spojení Já s všepronikající silou Božské lásky.

Faríd používá symbolu ženské touhy po svém milenci k vyjádření svého bolestného odloučení:

„Já nespala jsem se svým milovaným noci minulé,

mé tělo žalem je teď ztrápené,

běž, ptej se ženy, kterou muž její opustil,

jak přečkala tu noc.“

V další sloce vypráví o slavíku, jenž shořel na uhel kvůli odloučení od své milované:


„Ty, kukačko do smutku oděná,

kdo přinutil tě navléct tento černý šat?

To žal odloučení od milého

poznamenal takto křídla má.

Bez lásky i krása uvadá.

Odchodu krásy já se nebojím,

jestliže láska mé choti tímto nezemře.

Faríde, kolikrát už krása vyschla

a uvadla bez lásky.“

„Ti osamocení jsou skutečnými oddanými,

jejichž srdce upřímně milují Boha.

Ti, jenž jazykem svá srdce ostouzejí,

falešní jsou a vrtkaví.

Skuteční oddaní, promáčeni láskou Boží,

jsou ve stálém vytržení Realizace.

Těm, jenž k Němu jsou lhostejní,

naloženo jest břemeno na zemi.“

Láska je vyzdvižena ve výšiny zbožnosti, a extáze na úroveň meditace. Ve snaze o tuto extázi, súfíové zavedli společný zpěv a tanec jako vyjádření náboženské poklony. Hudba se používala jako prostředek k vystupňování extatického stavu. Mystické písně Báby Farída byly natolik naplněny jeho duchem, že dosud zní v lidských duších. Mnoho z nich můžeme najít v Guru grant sáhib — posvátné knize sikhů.
Faríd kladl velký důraz na bázeň Boží a varoval před soudným dnem, jako připomenutí, aby každý převzal zodpovědnost za své skutky.
„Varování těm, kteří hranice překračují:


»Ó, řeko, nerozbíjej břehy své,

neboť ty musíš splatit účet Bohu svému,

tak teč v hranicích svých,

jak káže vůle Boží«.“

Vnitřní láska vedla súfí k úplné důvěře v Boha (tawakkul).

„Život je prokletý,

jestli někdo spoléhat musí

na někoho jiného nežli na Boha.“

Úplné odevzdání se vůli Boží je základním kamenem súfíské cesty.

„Bůh takové věci vykonal,

které by nikdy ani v mysli nevytanuly.“

Faríd si byl hluboce vědomý Boha a Jeho úžasného řízení světa.

„Ó Faríde, stvořitel přebývá ve Stvoření

a stvoření ve Stvořiteli,

koho nazýváš špatným,

jestliže není jiného mimo Něj.“

Toto široké spektrum zahrnovalo Jeho přítomnost v živém i neživém.
Subtilním způsobem zkoušel své žáky uvést do tohoto stavu Realizace. Mlčení a hluboká meditace byly u jeho žáků na každodenním pořádku. Nechtěl, aby jeho žáci marnili čas prázdným mluvením. „Člověk by měl pracovat a ne donekonečna klábosit s ostatními. Mnoho mluvy ukolébává srdce, které takto získává lhostejný postoj k Božímu poselství.“
Avšak v oblibě u něj nebyla ani osamělost. „Člověk by se měl zdržet zahálčivého odloučení, neboť jeho srdce se tak stává opuštěným.“


„Faríde, proč putuješ ty sám

po místech rozličných,

proč kročeje tvé vedou po trní?

Bůh v srdci přebývá,

tak nehledej ho v osamělém promrhání!“

Někteří žáci chtěli zanechat studií, aby mohli hledat duchovno. Faríd jim však poradil, aby ve studiích pokračovali a současně s tím se věnovali i duchovnímu hledání, jelikož vědomosti byly pro derviše také nezbytné. Někdy býval na své žáky také velmi přísný. Později však vysvětlil svému blízkému žáku Nizámuddínovi, že to bylo nutné pro žákovo zdokonalení, neboť „špendlík je garderobiér nevěst“.

Hněv se však považoval za známku slabosti. Faríd říkal: „Nehádejte se tak, že by jste se potom nemohli usmířit.“ Často citoval Proroka: „Ten jest požehnán, jenž vědom si svých vlastních chyb, nepoukazuje na chyby druhých.“

Ve věku devadesáti tří let chtěl Faríd předat roucho svému nejdražšímu žákovi Nizámuddínovi. Nizámuddín mu poděkoval za vyslovení takovéto úcty, avšak odmítl převzít břímě zodpovědnosti. Faríd ho ujistil, že tento úkol dobře splní. Řekl: „Ač nevím, jestli budu ctěn před Všemohoucím, či nikoli, slibuji, že nevstoupím do ráje bez společnosti tvých žáků.“

Hledači všech náboženství, kast a učení se seskupili kolem Farída. Súfíové nevěřili v obracení na víru, Bába Faríd však ukázal, jak je možné sešít všechna srdce dohromady.

Šejch Nizámuddín Aulijá (1244 — 1325)

Když nebylo doma co jíst, jeho matka volávala: „Nizámuddíne, dnes jsme hosty Boha.“ Nizámuddín v jejích slovech nalézal velkou útěchu. Během prvních let svého pobytu v Dillí musel spolu se svou matkou a sestrou snášet velký hlad. Jeho duch byl však dobře veden jeho matkou. Později často vzpomínal: „Na syna má zbožnost rodičů velký vliv.“ Vždy zdůrazňoval úlohu matky při utváření charakteru dítěte. Když Nizámuddínova matka dosáhla večera svého života, zeptala se ho: „Nizáme, k čím nohám složíš svou hlavu další měsíc?“ Nizámuddínovo zlomené srdce vyslovilo v slzách odpoveď: „Do čí péče mě svěříš?“ O několik dní později, když jeho matka naposledy vydechla, vzala ještě jeho pravici modlíce se: „Bože, svěřuji Ti ho do Tvých rukou.“ Ruka Boží ho pak nikdy neopustila. Nizámuddínovi bylo sotva dvacet, když dorazil k blátěné chýši svého učitele Báby Farída, kterému bylo skoro devadesát. Bába Faríd ho přijal tímto dvojverším:

„Oheň tvého odloučení
spálil již mnoho srdcí,
bouře přání s tebou se setkat
zpustošila již mnoho životů.“

A tak žák našel svého mistra. Anebo to byl mistr, který našel svého žáka?

Pod dohledem Báby Farída tak Nizámuddín získal Realizaci. Podobně jako Farídovo, i jeho srdce se stalo oceánem soucitu.

Věřil, že žádná modlitba nebo duchovní snahy neměly větší význam, nežli utěšit sklíčenou duši. Jednoho rána, když se procházel po terase, uviděl hinduisty, jak na břehu Jamuny uctívají své modly. Poznamenal tehdy: „Vy, kteří se posmíváte modlářství hinduistů, vy se od nich také naučte, jak se má projevovat zbožnost.“ Jde tady totiž o ducha zbožnosti, a ne o symbol. Nepředepisoval rozsáhlé modlitby nebo obřady, ale kladl důraz na vzývání ze srdce. „Když se modlíte, měli byste sami přemýšlet o Jeho milosrdenství. Neměli byste dumat nad lítostí, ani nad svými hříchy z minulosti.“

Introspekce a meditace bývaly na denním programu. Podle čistíjů leží největší duchovní oddanost, jež přináší člověku Boží zalíbení, v „ušlechtilosti podobné řece, štědrosti podobné slunci, pohostinnosti podobné zemi.“

Jeho řád byl znám svou pohostinností. Osobně se staral o zdvořilost prokazovanou hostům a stanovil také pravidlo říkající: „Nejprve pozdravte, potom pojezte, poté rozmlouvejte.“ Jídlo se všem hostům podávalo bez rodílu. Říkalo se: „Bývalo nesnadné zjistit, kdo si bral z nouze, a kdo si bral jako projev požehnání.“ Často se rozdával chléb jako projev požehnání.

Nikdy nikomu přímo neradil, neboť sám byl příkladem. Když říkal svým žákům, aby byli dobří ke svým nepřátelům, často recitoval tyto verše:

„Ten, který není přítelem mým,
nechť jeho přítelem jest Bůh.
Ten, který ke mně špatný úmysl chová,
nechť radosti jeho v životě se zvětší.“

Súfíové věří, že ego je příbytkem sváru a duch naproti tomu zdrojem míru. Svár se znásobuje, když ego odplácí také egem, zatímco když duch reaguje na někoho, kdo egoisticky jedná, pak soucit tento svár rozpouští.

„Když někdo vylije hněv svůj na jiného
a ten druhý zůstane trpělivým,
zásluha vzejde tomu, který byl shovívavým,
ne tomu prvnímu.“

Nizámuddín navrhoval, že nežli potlačovat hněv, je lépe odpouštět. Neboť právě odpuštění odstraňuje hněv. Jednoho dne mu jeden z jeho žáku řekl, že někdo o něm špatně mluvil. Nizámuddín poradil svým žákům, aby odpouštěli a nechovali k tomuto člověku žádné nepřátelství. Ten, který lituje svého hříchu by měl být považován za rovného tomu, který se nikdy žádného hříchu nedopustil. Vedl své žáky k soucitu, sebeovládání a toleranci. Stejně tak po nich vyžadoval i jistou kázeň. Nikdy nedovolil žákům, aby vedli o něco spor, neboť to považoval jen za projev ega.

Žáci byli vedeni k tomu, aby šli do hloubky a zažili tak radost ducha. Byli odváděni od toho, aby vyhledávali odloučení. „Žijte ve městě, jako žijí ostatní, snášejte rány a údery od lidí.“ Neomezoval přirozené nadání svých žáků, směroval je naopak cestou duchovního vzestupu. Například povýšil do duchovní roviny nadání Amíra Chusraua pro lyrickou poezii. Na zázraky se pohlíželo jako na plentu, která zatemňuje realitu. Vyhýbal se předvádění jakýchkoliv duchovních úspěchů.

Držel se rady svého mistra a vyhýbal se panovníkům a politice. Odmítl žádost dillíského sultána o schůzku. Sultán ho měl ve velké úctě a nabídl mu i darem vesnice, ale Nizámuddín je zdvořile odmítl. Pak mu sultán poslal sto zlatých mincí, které však také odmítl. Na velké sultánovo naléhání nakonec přijal jednu minci. Jeden soudobý spisovatel mu takto vyslovil svou náležitou poctu:

„Je to císař bez trůnu a koruny,
ale vladaři stojí nuzně v prachu
pod jeho nohama.“

Měl otevřené dveře pro hledače všech náboženství a rozšířil malý súfíský řád do masového hnutí. Když mu bylo asi dvaaosmdesát, byl přemluven k tomu, aby oznámil, kde chce být pochován. Přál si být pochován pod otevřeným nebem, řkouce: „Nejsem hoden toho, abych spal v jakékoli budově. Pochovejte mne pod otevřeným nebem.“ Podle jeho přání se tak stalo — byl pohřben v zahradě, ale příští sultánové a panovníci tomu tak nechtěli. Postavili nad jeho hrobem velkolepou hrobku, spletité mramorové zástěny a sloupy okolo mauzolea. Ale Nizámuddín odpočívá v míru, dává stejnou útěchu a vibrace proudům návštěvníků směřujícím k jeho hrobu.

AMÍR CHUSRAU (1253 – 1325)

Nizámuddín Aulijá se jednou vyjádřil o Amírovi Chusrauovi takto: „Jestli by se mě Bůh v soudný den zeptal: »Co jsi mi ze světa přinesl?«, odpověděl bych: »Planoucí lásku, kterou má pro tebe tento Turek«.“

Jen genialita Chusrauovi poezie a hudby by snad mohla vyjádřit onu planoucí lásku. Vynesl súfískou poezii na vrchol.

Láska k Bohu, svatý prorok, vlast, rodina, přátelé, žáci a příroda — to všichno pulsovalo v jeho žilách.

„Lidé myslí si,
že život jim dává duše jejich,
já však živ jsem,
neboť lásku mám uvnitř.“

„Nenazvu srdce srdcem,
pokud bez lásky bude.
Nazvu tělo bez planoucí lásky hlínou,
z níž je stvořeno.“

„Ten, kdo staví rozum proti lásce,
pokouší se odpor svůj
klást stéblem trávy velké hoře.“
„Když srdce obdařeno jest láskou,
není prostoru v něm pro moudrosti,
na tomto zvláštním královském shromáždění,
není místa pro cizince.“

Súfí neslyší reptání logických zdůvodňování nebo intelektuálních konstrukcí, když jeho srdce tancuje boží radostí. Věří, že všechna tajemství života se spontánně odhalí v oceánu lásky. K čemu by bylo vědění zbavené božské lásky? Je tak suchopárné a neradostné. K čemu nám je vědění o věcech bez života? Celá podstata vědy je prostě manifestace božských zákonů. Ale jak může člověk pochopit božské zákony bez spojení s božským? Božský uzel může být uvázán z provazu lásky, která plyne ze srdce. Takové srdce se stává božským. Stává se zrcadlem, ve kterém můžeme vidět odraz Boha.

Chusrau říká:

„Člověk je duše světa,
On sám je svět.“

„Přál bych si jít po tvé cestě,
vzdát se své existence,
neboť potom přivedu stovky životů z jejich scestí.“

Jeho písně rozpoutaly u súfíů oheň a u dervišů vyvolaly šílené taneční extáze. Oheň jeho planoucí lásky však nebyl sto uniknout bystrému uchu Dillíského dvora. Stal se z něj dvorní oblíbenec, hudební mistr, přítel a filozof několika sultánů. Jeden ho dokonce vyvážil zlatem.

Jednou se sultán nečekaně rozhodl sejít s Nizámuddínem Aulijou. Ale ten mu nedopřál ani slyšení. Navzdory věrnosti k sultánovi, Chusrau vyzradil jeho úmysl Nizámuddínovi, který schůzce zabránil poutí k hrobu Báby Farída. Zmařený úmysl sultána tak rozčílil, že začal pochybovat o Chusraově oddanosti. Chusrau mu však odpověděl: „Když se vaše veličenstvo rozhněvá, mohu ztratit svůj život, ale když začne být nepříjemný můj duchovní rádce, tak ztratím svou víru.“ Tato slova naplnila sultána úzkostí.

Amír Chusrau psal obsáhle o mnoha věcech a událostech. Jeho klasické dílo Laila Madžnu zůstává nesmrtelné. Jeho díla obsahují mnoho hlubokých pravd. Ve spise Chusra Širin píše: „Když mladý muž touží po penězích, může si být jist, že se odchýlil od cesty k pravdě. Když se honí za bohatstvím, je prostě žebrák. Svrchovanost duše leží v trvající spokojenosti s pecnem chleba, na který se vydělalo důstojnou prací.“

Jednou Nizámuddína Auliju navštívil potulný mastičkář. Nizámuddín neměl nic, čím by ho podaroval. Nakonec mu dal své pantofle a mastičkář odcestoval. Po cestě potkal Chusraua, který se vracel domů z dlouhé cesty. Chusrau pojednou ucítil dobře známou vůni tyčinek a zeptal se, jestli nemá něco od jeho mistra. Mastičkář mu ukázal Nizámuddínovi pantofle. Chusrau mu okamžitě nabídl všech pět stříbrných lachů (mincí), které měl, za to, že mu ty pantofle prodá. S pantoflemi na hlavě přišel k mistrovi a vylíčil mu, jak k nim přišel. Nizámuddín zvolal: „Chusraue, koupil jsi je velmi levně.“

Takto chválil svého mistra:

„Srdce mé je dítětem,
preceptor lásky je jeho učitelem,
barva černá tváře mojí je hodinou vyučovací.
Pokora je nárožím, kde probíhá vyučování.“

Pouto lásky mezi mistrem a žákem bylo tak silné, že na smrtelné posteli Nizámuddín vydal pokyny, aby byl Chusrau pochován vedle jeho hrobu. Věděl, že ho jeho žák nebude schopen přežít.

„Je opatrovník všech tajemství mých,
do nebe nepůjdu rád bez něj.“

Když se Chusrau dozvěděl o smrti svého mistra, strhal ze sebe šaty a padl v mdloby. Pak rozdělil všechen svůj majetek mezi chudé a zemřel.

Chusrau ve svém hlubokém vidění spatřoval Boha všude. V přírodě, květinách…

„Narcis spal,
tváře růžové začaly se procházet,
mrak vodou narcis pokropil,
aby je tak probudil a uviděl je.“

„Když novým jarem vánek jemný zahradu vyzdobil,
všechny božstva do zahrady přišla
a procházela se na růžích květů.“

Vyjádřil také svoji bolest, způsobenou odloučením od Boha, jako touhu po milované osobě:

„Má duše dosáhla okraje,
měl bys nyní přijít,
neboť stále na živu jsem,
co z toho, když přijdeš,
když já už více nebudu.“

„Ó vánku, jen nezahálej,
jdi za milovanou a potěš mne,
že řekneš jí, aby ke mně přišla.
Neřekni jí víc, než,
že v zahradě poutník, voda a potok
naplněny jsou radostí.“

Extáze jeho veršů natolik přibližuje lidské srdce Bohu, že opravdu přivedla ne stovky, nýbrž tisíce »životů ze scestí«. Za doby Chusraova života pronikla súfíská hudba a poezie do takových sfér, jichž nebylo možné dosáhnout ani za roky pokání. Ale srdce súfíů spočívá v něžné hloubce upřímnosti a nevinnosti. Upřímnost a nevinnost jsou naše vrozené kvality, ale občas zrcadlo zreziví a my musíme začít znovu…

Éknáth (1533 – 1599)

 

eknathDvanáctiletý chlapec jménem Éknáth měl takovou touhu po Bohu, že se vřele modlil v Šivově chrámu v Paithanu. Jednoho dne byla jeho modlitba vyslyšena — uslyšel Božský hlas, který mu říkal, aby šel ke Guruovi Džanardhanpantovi, žijícímu v pevnosti Dévagiri, který byl sám žákem velkého Prvotního Gurua Šrí Datty. V extázi radosti tam Éknáth spěchal. Dokonce se zapomněl rozloučit se svými rodiči, kteří ho vychovali.

Velký guru v něm okamžitě poznal opravdového žáka a začal tedy hned s duchovním vyučováním. Guru svého žáka přísně učil józe, kázni, bhakti a védám, ale ze všeho nejvíce mu dal lásku otce, matky a přítele. Guru Džanardhanpant byl nejen mudrc, ale i velký vizionář, který spojil duchovní a světské při výchově svého žáka.

Éknáth měl ve zvyku vést svému guruovi domácího účetnictví. Jednoho dne objevil v účtech chybu a zůstal proto dlouho do noci vzhůru a puntičkářsky procházel účty. Když guru sledoval ohromné soustředění svého žáka, byl velmi šťastný a řekl mu, že by měl svou mysl stejným způsobem soustředit na Pána Krišnu.

Proti přání svého Gurua se Éknáth oženil s Girdžabáí. Éknáth vedl život hospodáře (Grhasthášram), jenž byl ideální pro duchovní vzestup, kde člověk může usilovat o rovnováhu naplňováním své karmy. Nošení těla považoval za život naplněný dobrotou pro druhé. Jeho život byl jedinečným příkladem jeho víry. Věřil, že soucit a nikoliv zřeknutí se světa je základním předpokladem duchovního vzestupu.

Uvedl zajímavou analogii toho, jak by měla být prováděna umírněnost: „S tělem je to jako s jízdou na koni, když ho nebudeme krmit, tak zeslábne a nebude schopen nést jezdce, když ho ale naproti tomu překrmíte, stane se nezvládnutelným, bude poskakovat a shodí svého pána ze sedla. Kůň by tudíž neměl hladovět ani být překrmen. Vše by se mělo dělat umírněně.“

Jeho guru ho stimuloval k psání výkladů k védántským textům v maráthštině. Éknáth tak napsal přes tři tisíce nanejvýš melodických abhangů na rozličná témata, jako například o hravosti Bálakrišny, životopisy velkých světců, o velkém soucitu Pána ke svým oddaným, atd. Obrodil po světci Džňánadévovi maráthskou literaturu. Mezi jeho přední díla patří především překlady Džňánéšvarí, Bhágavaty a Rámájany do maráthštiny. Své duchovní zkušenosti a cestu ctnosti vyjádřil v nanejvýš průzračných kítŕtanech, jež tvoří jedno z nejcennějších dědictví Maháráštry. Používal jednoduchého jazyka, aby se tak přiblížil i prostým lidem. Nicméně jeho překlady posvátných knih ze sanskrtu do lidového jazyka rozhněvaly bráhmany, kteří začali žárlit a bát se, že jeho masově se zvyšující popularita by je mohla předstihnout v jejich podnikání.

Nejvyšší sannjásin z Váránasí ho předvolal, aby ho přísně potrestal, avšak pokora a láska s kterou Éknáth pandita oslovil, změnila jeho srdce. Takto Éknáth oslovil nejvyššího sanjásina:

„Ó Svámí, velký a mocný,
já uctivě svou hlavu skládám k Vašim nohám.
Dovolte mi, jenž bezmocný je,
laskavé svolení uvidět Vás…
…jestli jsem nějakou chybu učinil,
tak odpusťte mi prosím.
Můj rozum nízký, sanskrtu nerozumí,
zbožnost, vědomosti, vzdělání jsou mi cizí.
Skrze službu Vám já získal
tuto inspiraci malou k započnutí Bhagavaty,
tak ji prosím zkontrolujte
a jestli najdete chybu jedinou,
tak prosím, hoďte ji do řeky.
Prosím, projevte mi vlídnost,
zmírněte svůj hněv.“

Toto pokorné oslovení účinkovalo jako kouzlo, jež přeměnilo duši nejvyššího sannjásina, který když odhalil závoj, spatřil v Éknáthovi vizi samotného Pána.

Jeho dvojverší jsou náležitě protknuta vtipností bez toho, že by působily sarkasticky. Spojuje se v nich soucit s humorem — styl, který později utvářel základ maráthského dramatu a literatury.

Nekladl důraz na život někde v jiném světě, nýbrž vyučoval jak žít v přítomnosti, ve skutečnosti, a přesto dosáhnout konečného stavu. Učil masy jak vést přirozený život v souladu se zákony dharmy a tak realizovat Boha.

Uvědomil si, že pokud není mír uvnitř, nemůže být ani venku. Rozpor uvnitř vede k rozporu venku. Ukázal jak jednotlivec může skrze oddanost a kázeň dospět k vnitřnímu míru. Měl naprostou víru v to, že člověk je schopen se povznést ze všech slabostí pomocí milosti Boží.

Éknáth vyložil sannjás jako nesobecké konání. Hlásal, že nesobecké konání (niškama karma) je nezbytné k tomu, aby se člověk stal opravdovým sannjásinem uvádějíce příklad Šrí Krišny, který radil Ardžunovi, aby konal svoji povinnost válečníka a neodcházel z bojiště.

Éknáth tvrdil, že osvícená duše je natolik naplněna soucitem, že se nezříká světa, ale neúnavně pracuje na povznesení svých spolubratrů. Poutníkům říkal: „Jestli je mysl čistá, tak proč konáte poutě na svatá místa. Jestli je srdce čisté, tak vidíte Pána ať jste kdekoli. Samádhi není ztráta vědomí či strnulý, nehybný stav těla, je to zakotvení ve stavu brahma, ve kterém se člověk může těšit neustálou přítomností Boží.“

Éknáthova velká láska neznala hranic mezi kastami či vyznáními. Dával jídlo haridžanům a jednou dokonce přerušil svůj půst v domě nedotknutelného.

Soucit Všemohoucího je neomezený. Dokonce i těm, kteří byli vydáni utrpení a beznaději, tvrdil, že pokud se i největší hříšník dá na cestu upřímné bhakti, tak bude svých hříchů zbaven. Vypráví se zajímavá anekdota o jeho soucitu nad zloději, kteří ho přišli oloupit, ale když uviděli zázraky, padli k jeho nohám. Ale on přesto trval na tom, aby si z jeho domu odnesli něco cenného.

Podobně jako jeho srdce, byl i jeho dům otevřený všem. Jednou pozdě v noci přicestovalo několik cizinců. Když si všiml jak jsou vyhládlí, šel vzbudit ženu, aby jim něco uvařila k jídlu. Protože ale nenašel doma žádné dříví, sundal jako topivo ze střechy dřevěné trámy. Jindy zase nalil do úst žíznivého osla posvěcenou vodu. Bezmezný oceán jeho lásky nebyl s to se znečistit jakýmkoli útokem či zlobou. Jednou jakýsi zlosyn více jak stokrát na Éknátha plivl. Pokaždé, když se Éknáth očistil koupelí v řece, ten zlosyn na něj plivl znovu. Trvalo to tak dlouho, dokud si ten ničema neuvědomil svoji pošetilost a nepoprosil velkého světce o odpuštění. Éknáth se na tu událost díval se svým typickým humorem a poděkoval ničemovi za to, že mu prokázal laskavost tolikrát se vykoupat v posvátné řece.

Vypráví se také příběh o malomocném, jenž měl vidění, že ho Éknáth vyléčil. Éknáth dal požehnání trošce vody a dal ji do ruky malomocného a ten se uzdravil.

Éknáth coby vroucí ctitel Pána Vitthaly věřil v monoismus, tj. že brahma je jediné skutečné a svět je manifestací nevědomosti či máji. Máju považoval za průmět sebe sama a tudíž i za nepopsatelnou. Vysvětloval, že duše jednotlivce a duše univerzální jsou v podstatě totožné. Odrazem Boha ve špinavém zrcadle avidji je džíva , zatímco to stejné v čistém zrcadle vidji neboli osvícení je Šiva; rozdíl zde způsobuje mája. Vlny mohou také získat podobu a jméno, avšak jejich obsah je totožný s oceánem, prvek zlato je stále tentýž, i když jsou z něj vyrobeny různé ozdoby.

Když si jedinec uvědomí svoji totožnost s kolektivním vědomím, jeho forma se ztratí stejně jako kapka, která splynula s oceánem. Džívanmukta je ten, kdo realizuje toto sjednocení za života ve světském světě. Když ho dosáhne, dostává se mimo vidhi a nišédha. Nezůstává tak už nic, co by měl vykonat nebo dosáhnout. Všechny duality mizí stejně jako představa »já a ty«.

Átma popisuje jako sat-čit-ánandu , ne obsahující tři oddělené vlastnosti, ale jejich sloučení. Átma se ani nerodí, ani neumírá, je to oddělený svědek, bez jakýchkoli přívlastků či ne-přívlastků. Všepronikající duše je jedinou skutečností. Představa toho, že umíráme přetrvává pokud se ztotožňujeme s tělem a světem, jež jsou pomíjející. Tato představa však s realizací jednoty s Bohem mizí.

Pokud odhodíme plášť ega, pak můžeme opravdu milovat ostatní. Ego zabraňuje člověku, aby si uvědomil božskost všech živých bytostí. Duše která realizovala pravdu, s láskou pomáhá lidstvu. Éknáth uznává cestu vědění (džňánajóga), cestu konání (karmajóga) jako cestu ke spáse, ale je si vědom jejich obtížnosti pro průměrného člověka, tedy nebezpečí vkradení se ega neboť člověk má sklon si myslet, že je to on, kdo jedná. Kdežto na cestě bhakti takové nebezpečí nehrozí. Pokud se uctívá upřímně, tak sám Bůh přichází bhaktům na pomoc. V takové bhakti nemůže být pokrytectví. Bez opravdové lásky je bhakti nemyslitelná. Éknath měl na paměti příkazy svého gurua: „Milostí Satgurua jsi získal poznání átma, ale pamatuj, že saguna-bhakti je nepostradatelná. Pomocí kázně jógíni vítězí nad smysly, ale bez bhakti nedojdou božské zkušenosti saguna-Boha. Cvičení jógy mohou udělit velké síly, ale bez bhakti a lásky nemůže existovat blaho božského sjednocení.“

Éknáth říkal, že vědění vystupuje z lůna bhakti. Bhakti je kořen, a když není kořen, jak může být ovoce. Dal bhakti nový rozměr, aby zahrnovala lásku ke všem bytostem. Když byl jednou Éknáth na hoře Sulaba ponořen do hlubokého uctívání, zaútočil na něj had, který ho chtěl uštknout. Ale jakmile se kolem Éknátha ovinul, hadova zlá povaha opustila jeho tělo a to se naplnilo láskou. Pak se stočil kolem jeho těla, aby ho uchránil před chladem a nasadil mu na hlavu jeho kápi, aby jej uchránil před sluncem. Když Éknáth skončil s uctíváním, had zmizel. Zemědělec, který ten zázrak viděl to řekl Éknáthovi, který o tom pak složil abhang:

„Smrt mne přišla uštknout,
ale smilovala se,
teď já ji dobře znám,
neboť srdce se setkalo se srdcem,
ačkoli v těle,
mé vědomí těla se ztratilo,
tak smrt sama ztratila svou moc,
Éka Džánadan tančí nyní na svých nohou,
na píseň »Není chuti k životu či smrti«.“

Když zpíval své písně, pohružoval se v extáze lásky k Pánu, každý se k němu přidával a tak všechny přenášel do extáze mimo oblast rozumu nebo intelektu. A tak prakticky ukazoval, že osvícená bhakti je konečnou cestou k Pánu.

Kabír (1440 – 1518)

Sant_Kabir Daleko, ve vesnicích střední Indie, můžeme slyšet hukot tísíců stavů, kde mezi tkalcovskými uzly opakují Kabírovy myšlenky. Tito tkalci jsou všeobecně známí jako Kabírpanthíové čili ti, kteří jdou Kabírovou cestou, Kabír sám byl tkadlec. Bůh je snad blíže srdcím prostých oddaných, kteří o Něm příliš nevědí, nicméně Ho mají hluboko ve svém srdci. Za večera volají Jeho jméno a radují se z hojnosti svých bídných výdělků. Bohatství své duše vkládají do překrásných brokátů, které vzbuzují úctu. Zručnost a umění generací prochází jejich hbitými prsty vydávajícími jejich zbožnou radost. Kabír byl právě takovýto veselý tkadlec, který žil před čtyřmi sty lety ve svatém městě Banárasu.

Jednou se mudrc Nárada chlubil, že je největším oddaným Pána Višnua. Pán Višnu ho chtěl podrobit zkoušce. Řekl mu, ať jde navštívit jiného oddaného, který byl farmář. Nárada šel tedy k němu na farmu a díval se na něj velmi kriticky. Farmář vstával za rozbřesku, pronesl jméno Pána Višnua a pak všechny své síly vložil do orby půdy. Vracel se za soumraku, střídmě pojedl, pronesl Pánovo jméno a šel na kutě. Nárada nemohl uvěřit, že by tento farmář, neprojevující žádné zbožné chování, a pracující od úsvitu do soumraku, mohl být velkým oddaným. Když se vrátil, sdělil své pochyby Pánu Višnuovi. Poté Pán Višnu Náradovi nařídil, aby okolo města nesl číši naplněnou olejem až po okraj. Nárada obešel město dávaje pozor na číši s olejem a vrátil se, aniž by mu ukápla jediná kapička. Pán Višnu se dotázal, jak často si ho při tomto cvičení připomněl. Nárada se ohradil, že bylo nemožné si připomenout cokoli, když měl úplnou pozornost na tom, aby se olej nevylil. Pán Višnu se usmál a domluvil Náradovi slovy: „Jen jedna kapka oleje zatemnila tvé myšlenky na mě, podívej se ale na farmáře, jenž se dře od úsvitu do soumraku, aby mohl nasytit svou rodinu, a přesto si na mě dvakrát denně vzpomene.“ Takto tedy vypadá oddaný v Kabírově tradici. Nosí Pána v srdci bez viditelné okázalosti.

Navenek někdo může předstírat, že je světec, ale Kabír říká: „Co získáte tím, že se budete modlit růženec, když se nezměníte uvnitř?“

Káral sádhuy, mnichy, askety a vůbec všechny, kdo dávali najevo, že jsou boží lidé, „Kdyby bylo možné Boha nalézt tak, že budeme chodit nazí, pak by ho zvířata žijící v lese našla už dávno.“

Kabír odmítal jakékoliv pochyby, Pána začal uctívat uvnitř, ve svatyni svého srdce. Síla jeho oddanosti otevřela jeho srdce, a tak se ponořil do extáze Božské lásky.

„Poznal jsem Ho v srdci svém.
Když tok do Gangy se vlévá,
sám Gangou se stává,
Kabír v Gangu je ponořen.“
„Směji se pokaždé,
když slyším, že ryba žízní ve vodě.
Hledají Ho v Mathuře a Banárasu;
vůně kabara pižmového je v pupku jeho,
on však bláznivě ji hledá všude.“
    

Kabír nevěřil v asketický způsob života, vedl normální rodinný život hospodáře. Žil šťastně z toho mála, co mu jeho tkalcovský stav dal.

Kabírovo narození je zahaleno tajemstvím. Legenda vypráví, že ho u studánky našel gósaiský tkadlec, který ho adoptoval a vychoval jej jako tkalce, bez toho, že by mu dal vzdělání. Kabírův otec byl gósaiec patřící ke kastě zvané džugi, což byli tkalci obrácení na islám. Gósaiové se drželi větve okultních jógínů zvaných Náthapanthíové. Učení Náthapanthíů v Kabírovi už od raného dětství pěstovalo duchovní hledání. Díky jejich učení si osvojil vědění o práci subtilního nástroje těla, jak tento vnitřní nástroj těla pracuje se všepronikající silou Božské lásky. Vnitřní nástroj je detailně zpracovaný plán vytvořený rukou božského architekta. Zjistil, že dokud tento nástroj není spojen s Božským, jsou všechny snahy o duchovní vzestup marné. Naproti tomu všechny nesmyslné rituály z úst „božích mužů“ mu připadaly jako fraška. Hlasitě odsuzoval rituály, pověry, fundamentalismus a sledoval cestu sahadža jógy čili sahadža samádhi, jak ji praktikovala Náthasampradája.

„»Saha« znamená »s«, »Dža« znamená »narozený«, sahadža tedy znamená »narozený s«,“ říká Šrí Mátadží Nirmala Déví. Znamená to spontánní spojení s Bohem. Nejsou k tomu zapotřebí úvahy hathajógy ani představy božích mužů. Od narození je v nás evoluční přírodní síla nazývaná kundaliní, jež se snaží, aby nás spojila s naším zdrojem, všepronikající silou božské lásky, která má vědění o všem. Když je spojení navázáno, poskytuje nevyslovitelnou skutečnost nejvyššího stavu vědomí a radosti, jež se vymyká smyslovému chápání. Stačí jen navázat spojení se všepronikající božskou láskou. Je to živoucí proces. Když se semenu dostane správné výživy, začne vyrážet výhonky. Podobně i hledači, žijícímu v souladu s přírodními zákony, snadno stoupá kundaliní a spojuje se s všepronikající energií. Kabír říká:

„Z pece nebeské (sahasráry),
padá ambrózie, jež mé tělo silným učinila;
když střetnul jsem Dárce tohoto vína,
v opojení setrvávám.“

„Jógín dosahuje devíti pokladů »navnathi«, jeho vědomí stoupá zdola (z múládhára čakry) k vrcholku těla (sahasráře).“ Kabír hovoří o vzestupu věčné energie zvané kundaliní do sahasráry skrze střední enrgetický kanál zvaný Sušumna nádí, který probíhá podél páteře. Na cestě svého vzestupu kundaliní prochází šesti energetickými centry nazývanými čakry a poté navazuje spojení se všepronikající silou božské lásky, jež má vědění o všem.

„Když Sušumna nádí zaplavená jest sahadžou, může dál a dál ten, kdo pije, toto víno upíjet,“ říká Kabír.

Sušumna nádí tvoří parasympatický nervový systém. Ida nalevo a Pingala napravo tvoří sympatický nervový systém. Kabír říká:

„Ó Sluho Boží, co bude s Idou, Pingalou a Sušumnou,
když nit života bude přetržena?“
„Ten kdo tuto nit drží, je mimo čas,
kde však žije?
Ona nit není ani přivázána ani přetržena,
kdo je tady pánem a kdo je sluhou,
to On jen své tajemství zná, neboť jest Věčnost.“
„Co je zde osnova a co je zde tkanina,
co je to za vlákna z kterých čadar je utkán?
Ida a Pingala jsou osnova a tkanina,
Sušumna jsou vlákna z kterých čadar je utkán,
osm je Lotosů a deset je kolovrátků,
pět je elementů a tři vlastnosti čadar má.
Toto se na mistrův požadavek pečlivě tkalo a vyšívalo
po deset měsíců.“
    

Kabír se jasně zmiňuje o subtilním nástroji těla, který Kundaliní proplétá třemi kanály, soustavou čaker a elementů.

Kabír cítil potřebu žít u gurua, aby prohloubil svou bhakti, oddanost. Pokusil se obrátit na jednoho z nejvěhlasnějších mistrů, višnuistického bráhmana zvaného Rámánanda, který žil v Banárasu. Bylo zcela nemožné, aby bráhman přijal žáka z takové nízké kasty. Toho se však Kabír nezalekl. Sestrojil důmyslný plán. Brzy ráno měl Rámánanda ve zvyku sejít dolů po schodech ke Ganze, aby se vykoupal. Kabír si lehl na schod, aby na něj Rámánanda nechtěně šlápl. Jakmile Rámánanda šlápl na Kabíra, Kabír zvolal »Rám, Rám«. Považoval to za to, že mu Guru dal zasvěcení, a tak byl Rámánanda donucen, aby ho jako žáka přijal. Když je čistá touha po Bohu vroucí, nic hledače nezastaví. Kabír vyřkl Rámovo jméno jako svou mantru, maje na mysli nejvyšší všepronikající sílu Božské lásky. Kabír říká:

„Přístřeší ani chýši nemám,
ani dům či vesnici.
Když Bůh se zeptá: »Kdo jsi?«,
řeknu: »já jméno ani kastu nemám,
samo Jméno Tvé, ó Hari, mi postačuje«.“

Kabír hovoří o bhakti, oddanosti, jako o nejsnadnější cestě k Bohu. Zde se snad ukrývá tajemství hledání. Pokud hledáme na mentální úrovni, tak to, co potom najdeme, je jen hra mysli. Jak tedy máme hledat bez mentálního přístupu? Kabír říká: „Začněte Ho hledat ve svém srdci.“ Když je Bůh všepronikající silou lásky, pak je mnohem snazší Ho najít skrze jeho vlastní aspekt lásky. Abychom našli Boha musíme mít přinejmenším jednu z Jeho vlastností, skrze kterou Ho můžeme poznat. Proto Jej Džňánadéva, Éknáth, Tukarám, Rámdás, Góra Kumbhar, Muktabáí a mnoho dalších hledačů našlo.

Bhakti nemůžeme vymezit, jak Pán Kršna říká v Gítě, měla by být »ananjabhakti«, tj. výlučné uctívání, kde popudem je jen čisté přání po Bohu. Stejně jako láska k milované osobě nechává vytrysknout všechny pocity z hlubin našeho srdce, tak i láska k Bohu přichází z vlastního odevzdání se Bohu. Kabír »bdí a pláče« nad trpkou bolestí odloučení od svého milovaného Boha. Své bolestné odloučení vyjádřil v mnoha verších, ve kterých Boha prosí, aby ho neopustil. Láska k Bohu je však mnohem větší, hlubší a mnohem více naplňující nežli láska k milované osobě. Je nekonečná.

Bhakti je zápal, oddanost a uctívání. Prostřednictvím meditace a vřelé modlitby vyvolává hlubokou lásku a prudkou touhu po Bohu. Je vůbec možné tuto lásku rozumově pochopit? Je nepopsatelná. Síla Kabírovi lásky našla vyjádření v mystice súfíů, neboť »dáváním bereme a umíráním žijeme«.

Bhakti má nutně za následek přítomnost osobnosti, ke které se vztahuje. Hledač, který nedosáhl osvícení, nemůže navázat spojení s neosobním Bohem. Bhakti se musí zaměřovat k Božské osobnosti, jež je inkarnací. Když tato osoba Božskou inkarnací není, pak se bhakti stává fraškou a hledač je podveden. Proto si hledač musí počínat velice rozvážně a pomocí rozhodných testů rozlišit, co je mýtus a co skutečnost. Bez pochyby, podle popisu ve starých osvícených písmech, člověk může rozlišovat pomocí vibračního vědomí, které popsali Náthapanthíové a které potvrdila sahadža jóga Šrí Mátadží Nirmala Déví. Není již dalších měřítek k oddělení mléka od vody.

„Ti, jež oddělují mléko od vody,
o těch Kabír říká,
že jsou vyvolení Jeho.
Jen ti uniknou, jež v srdcích mají rozpoznání.“

Kabírova láska k Pánu je velmi důvěrná, vyjadřuje ji v lyrické extázi:

„Naslouchej mi, ó příteli,
On ví, kdo miluje Ho.
Když lásky soužení ty necítíš,
je marné zdobit své tělo.“

Pod vlivem súfismu na sebe Kabírova poezie vzala podobu hluboko pronikajícího žáru, v němž láska je vynesena na úroveň uctívání a extáze na úroveň meditace. Vrcholí v bláznivý jásot, kde súfí spontánně propadá jásavému tanci. Tato extáze snad vyjadřuje tanec Šivy, v kterém se jeho Šakti odděluje, aby ho během tvoření oslavovala. Přání tvořit je zde proto, aby byla vyjádřena vnitřní radost, kterou můžeme spatřit v bohaté architektuře většiny velkolepých chrámů, mešit a katedrál. Boží láska se rozpouští v tom, co súfíové nazývají »ma’rifa« (gnose), mystické vědění o Bohu. Je to stav osvícené bhakti. Ve slepé bhakti člověk může pochybit, ale v osvícené bhakti se stává částí a součástí všepronikající síly Božské lásky, kde není nic dalšího, a Božská hudba teče skrze dutý nástroj. V tomto stavu súfí snadno setrvává v úžasném světě, promáčen nádherou Jeho barev. Kabír říká:

„Ó příteli,
nevím jestli srdce mé spočívá s milovaným (Bohem),
či zda milovaný můj spočívá ve mně.“

Víno Jeho lásky stravuje veškeré pochybnosti a nejistoty. Individualita splývá s živoucím vědomím Boží lásky. Zde nelze pomyslet na odměnu, je zde jen důvěra v Boha. Božská láska.

Kabír novicům doporučoval, aby byli ve společnosti světců, neboť to posílí jejich bhakti a rozptýlí pochybnosti. Bhakti se prohlubuje nasloucháním světcům (šravanam), zpíváním zbožných písní (bhadžanů), připomínáním si Pánova jména, uctíváním, zbožňováním, vzdáváním poct, službou, přátelskou pomocí a odevzdáním se Bohu. Kabír říká:

„I hříšník Adžmail, Gadža a Ganika
přešli oceán světa tím,
že zvolali jméno Pána.“

Pro Kabíra byl Bůh živoucí realitou, projevený či neprojevený. Náhle se stával velice osobním a mluvil o něm jako o nevěstě a ženichovi:

„Čerstvá nevěsta svatební písně zpívá,
můj manžel Rádža Rám přišel.“

Při jiné příležitosti říká:

„Ó, jak mohu vyjádřit to slovo tajemné?
Jak mohu říci, že je ať to či to,
když řeknu, že je vně, je to lež.
Pro něj jsou vnitřní i vnější světy,
vědomé i nevědomé nedělitelné.
On není ani odhalen ani skryt,
není slov, jež by ho popsala.“

Kabír často uváděl podobenství o kapce, která se stane oceánem. Kabír říká:

„Ó, příteli, Kabír je ztracen ve svém hledání,
když kapka ztracena je v oceánu,
jak je možno ji nalézt.“

Když duše splyne s univerzální duší, stávají se jednou, ale to se opět vymyká chápání.

„Není ani lidská ani Božská,
není to Svatý, jenž se dožaduje služby,
není to ani jógín ani anděl,
není to ani hospodář ani asketa,
není to ani hinduista ani muslim,
nikdo ji rodit se či zemřít neviděl.“

Kabír se nikdy nepokoušel podněcovat ego. Byl si vědom, že pokud je ego napadeno, vytváří pak jako reakci vlny, jež působí opačným směrem. Místo toho si z něj raději dělal legraci.

„Vepř můj přivázán je za domem,
však tvůj uvnitř tebe žije.“
„Nebesa hledají,
nenalézají však to,
co jejich pýchu odstraní.“
 
    

Král Ibráhím Ibn Adham byl Kabírem velmi ovlivněn. Vzdal se trůnu, aby se stal Kabírovým žákem. S sebou jako dar přivedl velbloudy, náklad zlata a stříbra, ale Kabír je poslal zpět a požádal krále, aby před tím, než bude zasvěcen, vedl život obyčejného hospodáře, který dělá obvyklou manuální práci.

Král tato nařízení s potěšením plnil. Tak uběhlo deset let. Kabírova žena Lói se nakonec nad ním slitovala a prosila Kabíra, aby ho zasvětil. Kabír souhlasil pod podmínkou, že musí vykonat jistou zkoušku, kterou ona na jeho příkaz provede. Následující ráno, když král šel náhodou pod jeho oknem, jí Kabír nařídil, aby na něj vylila vědro špinavé vody. Král zlostně vykřikl: „Kdyby se to stalo v mém království, dostali byste za vyučenou.“ Bylo jasné, že král ještě nezvítězil nad královským egem. Po dvou letech Kabír oznámil Lói, že dospěl čas ke zopakování zkoušky. Tentokrát král přijal vědro s vodou s velkou pokorou a zvolal: „Já mnohem špinavější jsem, nežli tato voda, je to pro mě vskutku požehnání.“ Na druhý den byl král přijat.

Kabír používal na ego triky, aby je rozpustil. Byl si vědom, že lidské bytosti nahrávají do rukou ega, a tudíž nemohou vidět pravdu. Tato iluze či mája vytváří pocit osobní identity oddělené od všepronikající síly Božské lásky neboli kolektivního vědomí. Mája je „dívka, jež láká svět svým půvabem a stojí mezi duší a univerzální duší (kolektivním vědomím). Je to jako když je nádoba ve vodě a voda v nádobě. Když nádoba praskne, voda uvnitř splyne s vodou venku. Podobným způsobem, když hledač prolomí iluzi, uvědomí si svoji jednotu s celkem.“ Kabír říká:

„Mája podobna je zlodějce jež odcizuje (bytosti lidské),
a prodává je na tržišti (světa),
ona však Kabíra nepodvede,
neboť při činu ji chytil.“

Mája je břímě iluze, a proto tedy nevědomost, stejně jako noční můra v letu směrem k lampě, je proniknuta májou čili přeludem. Nevědomost je už svou povahou dočasná a nemůže odolat světlu pravdy. Když hledač dosáhne seberealizace skrze sahadža jógu, kundaliní osvěcuje mozek a opona máji padá. Tak jako zmizí tma, když rozsvítíte lampu.

Vibrace, které vyzařují z realizované duše jsou naprostou čistotou, protože jsou Paramčaitanjou, tím co Kristus nazýval vánek Ducha svatého. Mají vlastnost zrcadla, které spolehlivě odráží všechno nečisté nebo nepravdivé. A tak se ve světle vibrací plně ukazuje faleš. Relativita je před absolutní pravdou neplatná, neboť bez vibrací není lidský mozek schopen odrážet absolutní pravdu, protože je pod vládou ega a superega, tj. našich podmíněností a mentálního programování. Vibrace kundaliní rozpouštějí ego a superego, zvedají oponu máji. Mozek se pak stává čistým zrcadlem odrážejícím pravdu.

Kabír nedělal rozdíly mezi kastami a vyznáními, muslimy či hinduisty. Nikdy o sobě nemluvi jako o hinduistovi nebo muslimovi, hlásil se ke kastě, která byla níže nežli všechny ostatní.

„Jogíni vzhlížejí ke Górakhovi,
hinduisté opěvují jméno Rámovo,
muslimové k Alláhovi volají,
Kabírův Bůh však proniká každou bytostí.“

Kabír se stavěl proti bezduchým zvyklostem a směšným rituálům, ať už hinduistů nebo muslimů a říkal:

„Když guru je slepý, co mohou dělat žáci jeho?
Jako by zde slepec vedl slepého,
oba do propasti spadnou.“
„Všichni volají »Bože, Bože«,
o Bohu nic však nevědí,
kde spočinou v chvíli poslední?“
„K čemu jest koupel,
když mysl plná špíny je?
Ryba stále přebývá ve vodě,
a přesto zápachu svého nezbaví se.“
  

Často stával před chrámy a mešitami a kázal proti panditům a mullahům.

„Odhoďte védy a knihy, ó, panditové,
všechny jsou výmysly mysli.“

To však rozzuřilo dosazené kněžstvo. Kaziové o něm napsali lživý dopis císaři. Když byl Kabír předvolán k císaři, dorazil pozdě s omluvou, že ho zdrželo podivné vidění velbloudů, kteří šli ulicí, jež byla užší než ucho jehly.

„Nesčetně velbloudů vejde se
do prostoru mezi nebem a zemí.
Všechny možno uzřít skrze zornici oční,
jež menší je než ucho jehly.“

A tak mu císař nakonec musel odpustit.

♣  Ortodoxní bráhmani vykonstruovali vyprávění o jeho údajných vztazích s jakousi ženou. Císař nařídil, aby byl utopen. Svázali mu ruce a nohy a hodili ho do Gangy, ale na druhý den ráno se Kabír objevil plující na řece. Císař pak nařídil, aby ho nechali udupat slonem. Legenda vypráví, že se zčista jasna objevil mezi slonem a Kabírem lev, který slona zahnal pryč. Když už selhaly všechny pokusy Kabíra zabít, císař jej vyhnal z Banárasu.

Podle lidové hinduistické pověry ti, kdo zemřou v Banárasu, získají spasení. Mezi hinduisty je obvyklé, že se s tímto úmyslem ve stáří vydávají na pouť do Banárasu. Když Kabír cítil, že se blíží jeho konec, opustil Banáras, vydal se do magharské vesnice a řekl: „Jaký rozdíl je mezi Banárasem a pustým Magharem, když Bůh je v srdci.“ Když se blížil jeho konec, přál si zůstat o samotě. Když se o několik hodin později jeho žáci vrátili, už nebyl naživu. Mezi hinduisty a muslimy vyvstal spor o jeho tělo. Muslimové chtěli jeho tělo pohřbít, zatímco hinduisté ho chtěli zpopelnit. Když sňali rubáš z jeho těla, ke svému údivu na místě, kde bylo mrtvé tělo, nalezli hromadu květin. O tyto květiny se obě skupiny rovným dílem podělily, hinduisté je zpopelnili a muslimové zakopali. Zdá se, že i po smrti vyzrál na ego.

„Smrtí za smrtí umřel celý svět,
nikdo však na budoucnost nepomyslel,
každý tu svou moudrost měl,
však svět umřel zotročen.“

Džňánadéva (1275 – 1297 n.l.)

janesh0220 kilometrů od Púny leží malebná vesnička Álandi, kde u posvátného ašvatthového stromu stojí Marutiho mandir. V těchto místech často odpočívali poutníci, asketové a světci, o které se vesničané s láskou starali. Žila zde také asketickým životem mladá žena jménem Rukminibáí, kterou opustil její manžel Vithalpant. Svůj život Rukminibáí zasvětila modlitbám v chrámu a pomáhání zbožným mužům. Jednoho večera, jako vždy, se sklonila k chodidlům askety Rámánandy. Když asketa na jejím čele spatřil červené kumkumové znamení vdané ženy, požehnal jí, aby se jí narodil syn.

Slzy stékaly po tvářích žalem sklíčené Rukminibáí, která nebyla s to potlačit svůj zármutek nad nemožností naplnění vzhledem k okolnostem. Soucitný Rámánanda se Rukminibáí dotázal, co je příčinou jejího zármutku, a dozvěděl se, že její manžel Vithalpant ji opustil, aby se stal asketou. Náhle Rámánandovi svitlo, že jeho nedávno přijatým žákem, který si říkal Čaitanjášram, není nikdo jiný, nežli uprchlý manžel Rukminibáí Vithalpant. Když se Rámánanda vracel do Banárasu, několikrát ostře pokáral Vithalpanta, že mu zamlčel svůj manželský stav, a poslal jej domů. Provinil se jednak tím, že opustil svou bezdětnou ženu, a také tím, že se rozhodl pro askezi bez jejího souhlasu.

Poté se Vithalpant vrátil ke své rodině. Protože bývalo nepřípustné, aby se asketa vrátil zpět k rodinnému životu, bráhmani z Álandi jeho rodinu společensky bojkotovali. Vithalpant zplodil tři syny a jednu dceru. Když chlapci povyrostli, bývalo zvykem uvést je do bráhmanství získáním práva nosit posvátnou šňůru. Ale bráhmani z Álandi je odmítli a zoufalý Vithalpant se odebral se svou rodinou na pouť do Triamliakešvaí.

Jednou během návštěvy džungle zpozorovali tygra, který se na ně chystal zaútočit. Bezhlavě se rozprchli, aby se zachránili. V tom zmatku se jejich nejstarší syn Nivrttináth ztratil a ocitl se v horské jeskyni. V jeskyni náhodou žil velký náthajógín jménem Gahinináth. Tento velký jógín zasvětil vnímavého sedmiletého chlapce do učení sekty náthů a poté ho poslal zpět k rodičům, aby šířil dílo spásy.

Náthasampradája je rodokmen devíti mistrů (Navanátha). Jeho pokračovatelem byl asi v 7. stol. Góraknáth. Zachovává tradici velice blízkého života žáka s mistrem. Džňánadéva byl jedním z jeho největších představitelů. Pevně věřili, že člověk je ovládán svými smysly a z jejich moci se může vymanit jen pod vedením osvíceného mistra, zvaného nátha. Jejich počátek tedy sahá až k prvotnímu mistrovi, zvanému Ádinátha. Věřili, že realizace Boha je možné dosáhnout sahadža-metodou. Boží vědomí neleží vně člověka, ale v lotosu o tisíci okvětních lístcích — Sahasráře, limbické oblasti mozku. Aby bylo možné vystoupit na tuto úroveň, musí být probuzeno nižších šest center věčnou energií zvanou Kundaliní, jež sídlí v křížové kosti. Když je Kundaliní sahadža způsobem probuzena, stoupá středním kanálem zvaným sušumna nádí, který probíhá podél páteře. Když Kundaliní pronikne lotosem o tisíci okvětních lístcích, umožní svému mistru zakusit blaženost. Dále uvede v činnost proud elixíru, jenž omlazuje tělo a činí člověka dynamickým.

Nivrttináth předal vědění svému bratrovi Džňánadévovi, a tak se z těchto dětí staly duchovní autority. Avšak skvrna hanby, jež byla hluboko vpitá do Vithalpantova manželského vztahu a vytvářela těžký osud jeho potomkům, ho neustále pronásledovala. Na naléhání bráhmanů se Vithalpant spolu se svou ženou vrhl do svatých vod na soutoku Gangy a Jamuny v Prajágu, a tak vše odčinili. Leč i po tom všem, bráhmani třem synům odmítali udělit právo nosit posvátnou šňůru a nutili je, aby se obrátili na bráhmany v Paithanu.

Džňánadéva se se svými dvěma bratry a sestrou vydal do Paithanu, kde neochotné bráhmany ohromil svými duchovními silami. Ve filozofické při žádal rovnost všech bytostí stvořených Bohem. S tím však nesouhlasil jeho protivník, který poukazoval na buvola, vybízejíce Džňánadévu, aby ho tedy přiměl recitovat védy. Neuplynula ani chvilička a buvol skutečně promluvil. A tak bráhmani museli dát Džňánadévovi za pravdu.

Když se vracel zpátky do Paithanu, cosi ho nutilo, aby přeložil Bhagavadgítu do maráthštiny. Zůstal na břehu řeky Pravary v Ahmednagarském okresu a začal psát Džňánéšvarí — komentář k Bhagavadgítě v maráthštině. Bylo mu sotva patnáct; později napsal další filozofické dílo — Amritánubhavu. Ve svém překladu Bhagavadgíty velice jasně popisuje práci božského mechanismu uvnitř člověka. Odhaluje, že na samotném začátku páteře sídlí Božská síla zvaná Kundaliní, která tam setrvává spící, stočená do tří a půl závitu, zářící jako svazek plamenů. „Bohyně Kundaliní je vpravdě podobna Matce vesmíru, a je také nejvyšším majestátem Duše… je skutečným sídlem velké nicoty.* “Když se probouzí, stoupá středním kanálem zvaným Sušumna nádí a proniká brahmarandrou (oblastí fontanelní kosti), ve které přebývá schopnost vnímání bez jakékoli podstaty. Popsal vzestup Kundaliní čakrami, což jsou nervové pleteně umístěné podél páteře. Leží nad sebou a jsou vzájemně propojené. Jsou to vzestupně Múládhára čakra, Svádhišthána čakra, Manipúra čakra, Anáhata čakra, Višuddhi čakra, Ádžňá čakra a nakonec Sahasrára.

„Kundaliní si uchovává svou sílu až do té doby, kdy je absorbována nejvyšším brahma »upevňujíc se v Brahmarandře a pojímajíc Nejvyššího (brahma). Stejně tak, jako se mořská voda očišťuje skrze mraky a padá dolů do řek a opět se vrací do moře, tak se i duše, za pomoci svého těla, vlévá do Nejvyššího a sjednocuje se s ním«. Vánek života, který vystupuje z Kundaliní, vytváří v těle chladivý pocit a to vnitřně i zevně.“*

Zdá se, že Džňánadéva toto tajné vědění vyjevil jen svým několika nejbližším žákům, jelikož běžní lidé nebyli ještě dostatečně připraveni. Snad mělo být toto vědění vyjeveno Božskou inkarnací v moderních dobách, Její svatostí, Šrí Mátadží Nirmala Déví, která masově probouzí Kundaliní a v jejíž jedinečné Sahadža józe krystalizuje vědění o čakrách a poskytuje přímou zkušenost chladných vibrací, které Džňánadéva popisoval jako »chladivý vánek života«.

Džňánadéva připisuje stvoření světa Nejvyšší skutečnosti — Šivovi a Jeho manifestaci — Šakti, jež stvořila svět v nesčetných tvarech a podobách, včetně člověka. Lidské bytosti je udělena schopnost zažít sjednocení s Božským a těšit se setrváváním v něm. V podstatě, Šiva (neprojevené, statické absolutno), Šakti (jeho aktivní projev) a svět jimi vytvořený nejsou tři rozdílné subjekty, jak by se zdálo, ale jsou jedno a to samé. „Jak Šiva, tak i jeho milovaná Šakti žili jako šťastná dvojice. Šakti pohybující se v rozpacích okolo svého beztvarého manžela, jej pokryla pestrobarevným rouchem vesmíru.“

Džňánadéva si nemohl představit, že by existovali odděleni jeden od druhého. Odevzdal tedy své ego a přišel na to, že Šiva a Šakti jsou jedno. Aby tomu porozuměli i obyčejní lidé, Džňánadéva vyložil tuto zkušenost:

„Vlastní Já je vskutku brahma, Já vesmíru. Je tudíž skutečně zbavené veškerých pout zrození a umírání. Příčinou utrpení vlastního Já je však nevědomost své pravé povahy brahma. Ztotožňuje se s tělem a domnívá se, že se narodilo, nebo že musí zemřít, ale ve skutečnosti je to tělo, které se rodí a umírá.“

Tento stav jasnozřivé zkušenosti se nazývá »vnímání Já«. Ale toto »vnímání Já« není stav mysli, kde Já je předmětem vnímání. Já je to, které zná vše. A kdo je schopen znát to jež zná vše? »Vnímání vlastního Já« znamená »bytí Já«, nikoliv jeho poznání nebo pochopení jako odlišného, odděleného objektu.

Přesto, že se brahma samo projevuje jako viditelný svět a je samo sebou, svým Já, samo svým pozorovatelem, jen se tím těší. Jeho jednota se tím ani přinejmenším neporušuje, podobně jako se jednota tváře neporušuje svým odrazem v zrcadle.

„Právě tak, jako si voda pohrává sama se sebou a vytváří vlny, tak si i Absolutno hraje samo se sebou a stává se samo světem. Neexistuje přeci dualita mezi sluncem a jeho paprsky, kterými je obklopeno. Jednota měsíce se také neporuší, i když je obklopen měsíčním světlem. Lotos zůstává stejný, i když vykvete do tisíce okvětních lístků. Podobně Absolutno nezná rozdílu, ať se projevuje jako pozorovatel světa, či jako svět, jenž pozoruje, neboť to jest Absolutno samo, které se stává obojím. Důležitá je kázeň smyslů, nikoliv jejich zničení,“ radí Džňánadéva. Jeho nauka spočívá ve střídmosti a umírněnosti. „Nedostane se zásluh tomu, kdo se zřekl světských rozkoší v klamném očekávání lepšího osudu v příštím životě.“

V Džňánéšvarí (V-20) popisuje sannjásina takto: „Skutečným sannjásinem je ten, kdo zcela zapomněl »já« a »můj«. To, čeho se musí vzdát, je »vědomí ega«. Když se tohoto vzdá, nemůže mu uškodit pokračování v rodinném životě. Když oheň je uhašen a uhlí spáleno na popel, není ani nejmenší možnost, aby shořel kousek bavlny, i kdyby byl obehnán plameny. Podobně, může být člověk obklopen svůdným prostředím, ale jakmile je jednou odpoután, přestává na něj mít vliv. Takový člověk může být ženatý a mít velikou rodinu a přesto být vnitřně tím, který všechno odhodil.“

„Pouta karmy jsou jen poloviční pravdou; správně uskutečňována, s dokonalým rozeznáním toho, co poutá, se karma stává nástrojem svobody. Například smrtící účinek jedu je známý, ale pravdou také je, že pokud ho použijeme pro přípravu léku, tak naopak zachrání život. Rovněž jídlo dodává živiny, ale jestliže jíme příliš, tak způsobuje nemoci.“

Džňánadéva, sám jógín a džňánin, si byl plně vědom obtížnosti meditační jógy pro běžné lidi. Doporučoval cestu oddanosti a svůj kratičký život strávil zvěstováním této pravdy. Říká: „Toliko zpíváním chvalozpěvů Bohu se hojí bída světa, což se šíří s nejčistší blažeností Já.“

Nerozlišoval mezi karmajógou, bhaktijógou a džňánajógou. Jsou to jen tři úseky jedné cesty, vedoucí vzájemně jeden k druhému. Sekta Várkari, kterou založil, je na této syntéze postavena. Patří tam dokonce i modlářství prováděné s vědomím jeho symbolické povahy.

Džňánadéva doporučoval jak uctívání Hariho — Boha višnuistů, tak i uctívání Hary — Boha šivaistů. Když doporučoval, aby lidé putovali a tak konali pokání, řekl: „Můžete si vybrat Hariho nebo Haru, kohokoli milujete.“ Sám stoupenec sekty náthů, jejíž původcem je Ádinátha, tedy Šiva, si vybral Gítu — Višnuovo dílo, aby šířil své evangelium nekonečné blaženosti. Má se dokonce za to, že Vithóba z Pandharpuru na své hlavě drží Šivu (jako projev úcty). Džňánadéva kázal totožnost těchto dvou Bohů, tedy jedinost Boží.

Říká: „Knot ve styku s plamenem lampy, se stává plamenem, zdrojem světla dalším plamenům a nezůstává žádný rozdíl mezi světlem a plameny. Jsem milostí gurua konečný, jenž se stal nekonečným.“

Džňánadéva zastával názor, že blaho jednotlivce nemůže existovat bez blaha celé společnosti, neboť člověk žijící bez společnosti je abstrakce. Člověk jako takový, je od společnosti neoddělitelný. Rodí se v rodině, která samotná je částí společnosti. Takto se Džňánadéva dívá na společenské závazky.

Ač sám svobodný a jógín na vysokém stupni, Džňánadéva oslavuje rodinný život a především oddané a cudné ženy. Říká: „Oddaná, cudná žena, která si je vědoma svých povinností v rodině, snáší její radosti i strasti, koná pravé pokání a získává tak zásluhy askety.“

Džňánadévá říká, že jestliže všichni bez rozdílu svého postavení budou vykonávat své povinnosti jako službu Bohu, budou zajišťovat kvalitativní rovnost. Svým vlastním způsobem, budou naslouchat Bohu a stejným dílem získají jeho přízeň. Proto si všichni zaslouží stejně. Malý šroubek ve stroji je přece stejně důležitý a potřebný jako jeho větší části. Podobně, ve společnosti, má i ten nejmenší člověk svou funkci, a tudíž i místo. Povinnost konaná jako služba Bohu odstraňuje odlišnost a přináší rovnost.

Člověk, který slouží Bohu se stává džívanmuktou, tj. „osvobozeným zaživa“. Zatímco se jeho vlastní Já těší touto svobodou, je akartou (tím, který nic nedělá), a tudíž i nutně abhóktou (tím, který se ničím netěší). V tomto stavu může konání jeho těla způsobit třeba i zničení celého světa a přesto bude tento člověk zbaven hříchu, jenž jeho skutky způsobily.

Roku 1297 n.l. dosáhl Džňánadéva stavu mahásamáhdi. Vstoupil do místnosti zvlášť zbudované pro tento účel, která byla poté trvale zapečetěna.