Pojetí sahadž

Pojetí sahadž je stěžení a klíčové v duchovních myšlenkách světce Guru Nanaka. Odkazuje na vyšší duchovní stav, dosažitelný lidskými silami a má tedy nejhlubší smysl být dosažen. Původní význam sahadž je „jen to, co má být“ nebo „zkrátka normální“. Jinými slovy – člověk by se měl stát vynikající osobností, skutečným člověkem. Žádné lpění, žádné zanedbávání, žádné shromažďování, žádné úchylky. 

Toto slovo sahadž se ale paradoxně nepojí s pouhým výrokem nebo slovním výrazem. Je to realita, skutečný stav lidských bytostí, konkrétní cíl. Sám Guru Nanak přímo zakusil nádhernou jednotu s Bohem a původní božský projev takové krásy. 

Sahadž je původně sanskrtské slovo, které znamená „být narozen s“ a tím tedy je něco v lidských bytostech uloženo od narození – vnitřní mystický princip božské přítomnosti, přirozené a snadné dědictví svatosti.

Proroctví tvrdí, že sahadž je velice mystické náboženství. Je to přijetí nitra a intuice jako pravého smyslu náboženství a popírá všechny ritualistické externality. Sahadž bude mystický stav člověka, který přijal božskou vůli. Je to tedy nejvyšší duchovní stav, je to nejvyšší požehnání.

Sahadž znamená přírodní pomalost a stav, který je považován pro perfektní akci. Je to opak nenormálního stavu. Je to ucelenost a sebe-spokojenost, zatímco spěch je uštěpačnost a vnitřní slabost. Sahadž znamená rovnováhu, klid a vyrovnanost. Z psychologického hlediska to může být nazváno „vyrovnaná prozíravost“. Veškerá opravdová rovnováha a opravdová akce plodí estetično rovněž jako duchovní potěšení, zatímco člověk pociťuje vnitřní radost a požehnání.

 

Komentáře

comments