NÁMDÉV(1270 — 1350)

Námdév se narodil v krejčovské rodině, která se usadila v Pandharpuru. Během nenadálých událostí se z Námdévy — lupiče, stal světec, který začal uctívat Pána Pandharpuru. Stalo se to jednoho dne, kdy uviděl vdovu, jak bije své dítě, které chtělo okusit sladkostí, jež se nabízely jako oběť Bohu. Námdév se dotázal, proč je bije. Vdova mu odpověděla, že je velmi chudá a že její manžel byl zabit krutými bandity, kteří ji takto připravili o to jediné, z čeho mohla žít. Tu náhle Námdévovi svitlo, že on byl tím banditou a dolehly na něj výčitky svědomí. Rozhodnutý smýt své hříchy, uchopil svůj nůž a probodl si jím ruku. Svou krev nechal stékat na božstvo chtěje tak dát svůj život k jeho nohám. Náhle uslyšel boží hlas, který mu poručil, aby šel do Pandharpuru. Šel tam, a když se zahleděl na božstvo, úplně na sebe zapomněl. Přestal si zcela uvědomovat své tělo, splynul zcela s Božským, jenž ho přeměnilo.

Námdév šel dál do Aundhja Nágnáthu, aby tam vyhledal učitele Visóbu Kéčara. Když vešel do Šivova chrámu, našel ke svému překvapení starce, který měl svá chodidla položená na vrcholku Šivova pindí. Námdév se velice rozčílil a křikl na starce, aby své nohy dal stranou. Učitel řekl, že je již příliš starý a slabý na to, aby své nohy oddělal. Požádal Námdévu, aby jeho chodidla oddělal a dal je tam, kde pindí není. Námdév zvedl jeho nohy, ale kamkoli se otočil, aby je položil jinam, všude bylo pindí. Námdév uctivě před učitelem lehl tváří k zemi, před učitelem, který nebyl nikdo jiný nežli Visóba Kéčar — poznal totiž, že Bůh je všudypřítomný.

Takto promluvil moudrý učitel: „Oceán sansáry je nekonečný. Není možné, abys ho svým úsilím překonal. Musíš mít pevnou loď s nejlepším námořníkem, jenž tě přes něj převeze. Zbožné písně velebící Pána jsou tou nejpevnější lodí a Pán Vithóba je tvůj nejlepší námořník.“

„Námdévo, pokus se vidět Boha, pro něhož není jméno, jenž je beztvarý, přítomný i v těch nejnepatrnějších věcech, který obývá celý vesmír a je ještě nad ním. Radost tvého vlastního Já je uvnitř tebe. Napoj se vlastní moudrostí a odpoutaností, jež tě povedou k poznání beztvarého, nepopsatelného, brahma, Všemohoucího Boha. Říkáš, že jsi už uzřel Boha, ale mýlíš se. Dokud nerozetneš pouta svého »já« a »můj«, nepoznáš Já.“

Námdév meditoval pod vedením svého učitele a dosáhl realizace Boha. Zvolil si cestu náthajógínů, cestu probuzení sedmi čaker. Tyto čakry jsou energetická centra, která otevírá síla Kundaliní při svém vzestupu ze svého sídla v křížové kosti na začátku páteře směrem k vrcholku hlavy. Když tato síla plně vystoupí, jógíni získávají plnou zkušenost Božství. V tomto stavu zažívají ztotožnění s Bohem během bdělosti, spánku, snů, a stavu túrja .

Námdév tuto jógu kombinoval s bhakti . Věděl, že normální lidé potřebují k uctívání viditelný symbol, a proto zůstal u původního uctívání Vitthaly. Bhakti je nejvyšší láska Boha; „saguna či nirguna “, na tom nezáleží; uctívajícímu se to jeví stejně. Největší překážkou ke koncentraci je nestálá povaha mysli. Bez oddanosti nedovede osvojení všech dalších ctností oddaného nikam. K Bohu nelze dospět pouhým verbálním vzděláním, ale přímou zkušeností.

Jeho poezie, duchovně bohatá a plná zbožné úcty, je srozumitelná i běžným lidem. Šrí Námdév složil v maráthštině přes dva tisíce básní a 337 v hindštině. Dotýkaly se širokého spektra témat: vedle zbožnosti, sociální nerovnosti, to byly také příběhy ze života Šrí Krišny, Šrí Rámy, velebení Šrí Šivy, Šrí Vitthaly, výčet jeho poutí, meditační jóga atd. Jeho díla se rozšířila do Paňdžábu a můžeme je nalézt i v samotné Guru granth sáhib. Vysvětlil marnost zvládnutí jógových figur a předvádění zázraků. I jedovatý had může odložit svou kůži a vzít si novou, ale přesto se nedostane do nebe.

Námdév říká: „Budeme zpívat a tancovat v božském opojení a tím rozsvěcovat lampy duchovního vědění v myslích lidí tohoto světa.“

„Světce poznáte podle jeho netečnosti k světskému životu, vytrvalé lásky, neustálého připomínání si božího jména, lásky k lidem, stálého božského rozjímání, jeho zrušení sobectví, podle jeho lhostejnosti k penězům, utišení smyslů a hněvu, klidu a odpuštění, vyrovnanosti, lhostejnosti k požitkům i bolestem a jeho horlivosti, se kterou ukazuje člověku cestu zbožnosti. Světci jsou lidé velice ctnostní, jelikož všichni ví, že jsou služebníci Boha. Ti, jenž došli nejvyššího poznání, pokládají ostatní světce za inkarnaci Boží, za ty v nichž žije Bůh.“

„Dokud nejsou utišeny žádosti smyslů, hněvu a připoutaností v lidské mysli, jaký má smysl žít v pralese a vzdát se světské ho života?“

V jedné ze svých básní říká, že kněží byli z Šrí Vitthaly nešťastní, protože s láskou nakrmil příslušníka nízké kasty, jako byl Námdév, a oni Šrí Vitthalovi řekli, aby se očistil koupelí ve svaté řece a rozdělil dary a peníze kněžím.

V jiné básni vtipkuje nad prázdnotou takzvaných vzdělanců. „Když jsem se obrátil na učence znalého véd, nedokázal uspokojit můj dotaz, ač byl odborníkem na obřady, protože ho jeho ego ovládalo. Poté jsem šel za člověkem, kterého lidé pokládali za sečtělého v různých písmech, který zná Já. Našel jsem ho, zrovna když se hádal s ostatními, jako byl on. Díky falešné iluzi svého ega se neshodli ani na jediné věci. Ti, jenž zpíváním chválili a velebili Boha, se silně zajímali o materiální zisky. Ach Bože, ani jeden z nich neuspokojil můj dotaz. Jsem již znavený marným hledáním, a proto se ti odevzdávám.“

Ještě v jiné básni se říká, že ti, kteří hovoří o Boží slávě a vydělávají takto peníze, na ty bychom se neměli ani podívat.

„Jaký smysl má stát se kazatelem náboženství nebo poustevníkem, když vnější vzhled nemá nic společného s duchovností. Zdroj radosti je uvnitř a dokud nenastane změna mysli, jaký smysl mají vnější změny.“

Komentáře

comments