Bába Faríd (1175 n.l.)

„Nedávejte mi nůžky, dejte mi jehlu. Já nestříhám, nýbrž šiji.“ Takto Bába zkoušel sešít lidstvo se všepronikající silou Božské lásky. Nedělal žádné zázraky, až na to, že mohl proniknout se svým přetékajícím soucitem do tajných zákoutí srdce. Dokonce i hosté, kteří se někdy chovali zpustle, se rozpouštěli v jeho lásce. Jednou ho jeden drzý mladík zkusil urazit, ale Faríd byl k němu velmi laskavý, a dal mu nějaké šaty a peníze. Mladíka to natolik vyvedlo z míry, že padl k jeho nohám a prosil za odpuštění. Faríd mu s láskou dal své obvyklé požehnání: „Nechť tě Bůh obdaruje srdcem plným lásky.“

Bába Faríd patřil do šlechtické rodiny žijící v Kábulu. Později se přestěhoval do Severní Indie. Již od dětství ho jeho matka, světice, naplňovala božskou láskou. Svému duchovnímu hledání se věnoval pod vedením proslulého súfíského světce Kutabuddína Bachtijara Kakího, jenž patřil k čistíjskému řádu. Později se stal jeho nástupcem. Jeho mistr měl ve zvyku rozdávat amulety. Jednoho dne, když byl dav okolo mistra už nesnesitelný, se Faríd zeptal, jestli by nemohl pomoci s psaním amuletů. Mistr odvětil: „Síla k tomu, aby práce byla vykonána neleží ani v tvých rukou ani v mých. Amulety obsahují jméno a slovo Boží, piš a dávej je lidem.“

Bába Faríd vedl sparťanský život — zvolil si, že bude žít v chýši z bláta. Jeho velká rodina musela často čelit smrti hladem, ačkoli byl velmi slavný a měl žáky po celé zemi. Odmítl dar v podobě čtyř vesnic, které mu nabídl dillíský sultán, s konstatováním, že nejlépe poslouží těm, kteří o ně žádají. Varoval své žáky, aby se drželi dál od princezny z královské krve. Nesměla se přijmout žádná ručená platba či nemovitý majetek jako půda, vesnice nebo budovy. Kdykoli přijal peníze, rozdělil je mezi chudé. Když mu jednou sultán poslal podnos plný zlatých mincí, ihned nařídil, aby se rozdělily. Když zapadlo slunce, jeho žák zatajil poslední minci, která měla být rozdána následující ráno. Když potom Faríd odešel do mešity, kde vedl modlitby, třikrát se zhroutil. Něco jej rozrušilo. Zeptal se svého žáka, jestli byly rozdány všechny mince. Když se dozvěděl, že jedna zbyla, okamžitě ji daroval a pak se pokojně pokračoval v modlitbách.

Bába Faríd nebyl obhájcem žádné filozofické či intelektuální doktríny, ale spíše ukázal súfískou cestu k Bohu (taríqa) — Boží lásku, probuzení duše (haqíqa) a Realizaci (ma’rifa). Zdůrazňoval čistotu mysli a odpoutanost. Boží láska se projevuje v lásce k lidstvu, laskavosti a ohleduplnosti. Vnitřní čistota zbavuje mysl ega, hněvu a chtivosti.

Faríd říká:


„Tato trpělivost cílem je hlavním,

jestli Ty, smrtelníku, si ji osvojíš,

staneš se velkou řekou,

nikoliv jejím odděleným ramenem.“

Súfíové se drží islámského souhrnu náboženských a právních předpisů (šarí’a), které musí každý mohamedán dodržovat.

Láska Boha obsahuje element vytržení (išq), jenž v době súfíských básníků získal podobu vášně mileneckého spojení, tedy splynutí jednoho s druhým. Uvědomění Boha je takto prožito ve stavu vytržení. A zde mystik (derviš) za pomoci Boha ztrácí svoji identitu (wahadat-ul-wadžud) potvrzujíc věčnou jógu, spojení Já s všepronikající silou Božské lásky.

Faríd používá symbolu ženské touhy po svém milenci k vyjádření svého bolestného odloučení:

„Já nespala jsem se svým milovaným noci minulé,

mé tělo žalem je teď ztrápené,

běž, ptej se ženy, kterou muž její opustil,

jak přečkala tu noc.“

V další sloce vypráví o slavíku, jenž shořel na uhel kvůli odloučení od své milované:


„Ty, kukačko do smutku oděná,

kdo přinutil tě navléct tento černý šat?

To žal odloučení od milého

poznamenal takto křídla má.

Bez lásky i krása uvadá.

Odchodu krásy já se nebojím,

jestliže láska mé choti tímto nezemře.

Faríde, kolikrát už krása vyschla

a uvadla bez lásky.“

„Ti osamocení jsou skutečnými oddanými,

jejichž srdce upřímně milují Boha.

Ti, jenž jazykem svá srdce ostouzejí,

falešní jsou a vrtkaví.

Skuteční oddaní, promáčeni láskou Boží,

jsou ve stálém vytržení Realizace.

Těm, jenž k Němu jsou lhostejní,

naloženo jest břemeno na zemi.“

Láska je vyzdvižena ve výšiny zbožnosti, a extáze na úroveň meditace. Ve snaze o tuto extázi, súfíové zavedli společný zpěv a tanec jako vyjádření náboženské poklony. Hudba se používala jako prostředek k vystupňování extatického stavu. Mystické písně Báby Farída byly natolik naplněny jeho duchem, že dosud zní v lidských duších. Mnoho z nich můžeme najít v Guru grant sáhib — posvátné knize sikhů.
Faríd kladl velký důraz na bázeň Boží a varoval před soudným dnem, jako připomenutí, aby každý převzal zodpovědnost za své skutky.
„Varování těm, kteří hranice překračují:


»Ó, řeko, nerozbíjej břehy své,

neboť ty musíš splatit účet Bohu svému,

tak teč v hranicích svých,

jak káže vůle Boží«.“

Vnitřní láska vedla súfí k úplné důvěře v Boha (tawakkul).

„Život je prokletý,

jestli někdo spoléhat musí

na někoho jiného nežli na Boha.“

Úplné odevzdání se vůli Boží je základním kamenem súfíské cesty.

„Bůh takové věci vykonal,

které by nikdy ani v mysli nevytanuly.“

Faríd si byl hluboce vědomý Boha a Jeho úžasného řízení světa.

„Ó Faríde, stvořitel přebývá ve Stvoření

a stvoření ve Stvořiteli,

koho nazýváš špatným,

jestliže není jiného mimo Něj.“

Toto široké spektrum zahrnovalo Jeho přítomnost v živém i neživém.
Subtilním způsobem zkoušel své žáky uvést do tohoto stavu Realizace. Mlčení a hluboká meditace byly u jeho žáků na každodenním pořádku. Nechtěl, aby jeho žáci marnili čas prázdným mluvením. „Člověk by měl pracovat a ne donekonečna klábosit s ostatními. Mnoho mluvy ukolébává srdce, které takto získává lhostejný postoj k Božímu poselství.“
Avšak v oblibě u něj nebyla ani osamělost. „Člověk by se měl zdržet zahálčivého odloučení, neboť jeho srdce se tak stává opuštěným.“


„Faríde, proč putuješ ty sám

po místech rozličných,

proč kročeje tvé vedou po trní?

Bůh v srdci přebývá,

tak nehledej ho v osamělém promrhání!“

Někteří žáci chtěli zanechat studií, aby mohli hledat duchovno. Faríd jim však poradil, aby ve studiích pokračovali a současně s tím se věnovali i duchovnímu hledání, jelikož vědomosti byly pro derviše také nezbytné. Někdy býval na své žáky také velmi přísný. Později však vysvětlil svému blízkému žáku Nizámuddínovi, že to bylo nutné pro žákovo zdokonalení, neboť „špendlík je garderobiér nevěst“.

Hněv se však považoval za známku slabosti. Faríd říkal: „Nehádejte se tak, že by jste se potom nemohli usmířit.“ Často citoval Proroka: „Ten jest požehnán, jenž vědom si svých vlastních chyb, nepoukazuje na chyby druhých.“

Ve věku devadesáti tří let chtěl Faríd předat roucho svému nejdražšímu žákovi Nizámuddínovi. Nizámuddín mu poděkoval za vyslovení takovéto úcty, avšak odmítl převzít břímě zodpovědnosti. Faríd ho ujistil, že tento úkol dobře splní. Řekl: „Ač nevím, jestli budu ctěn před Všemohoucím, či nikoli, slibuji, že nevstoupím do ráje bez společnosti tvých žáků.“

Hledači všech náboženství, kast a učení se seskupili kolem Farída. Súfíové nevěřili v obracení na víru, Bába Faríd však ukázal, jak je možné sešít všechna srdce dohromady.

Komentáře

comments