Šejch Nizámuddín Aulijá (1244 — 1325)

Když nebylo doma co jíst, jeho matka volávala: „Nizámuddíne, dnes jsme hosty Boha.“ Nizámuddín v jejích slovech nalézal velkou útěchu. Během prvních let svého pobytu v Dillí musel spolu se svou matkou a sestrou snášet velký hlad. Jeho duch byl však dobře veden jeho matkou. Později často vzpomínal: „Na syna má zbožnost rodičů velký vliv.“ Vždy zdůrazňoval úlohu matky při utváření charakteru dítěte. Když Nizámuddínova matka dosáhla večera svého života, zeptala se ho: „Nizáme, k čím nohám složíš svou hlavu další měsíc?“ Nizámuddínovo zlomené srdce vyslovilo v slzách odpoveď: „Do čí péče mě svěříš?“ O několik dní později, když jeho matka naposledy vydechla, vzala ještě jeho pravici modlíce se: „Bože, svěřuji Ti ho do Tvých rukou.“ Ruka Boží ho pak nikdy neopustila. Nizámuddínovi bylo sotva dvacet, když dorazil k blátěné chýši svého učitele Báby Farída, kterému bylo skoro devadesát. Bába Faríd ho přijal tímto dvojverším:

„Oheň tvého odloučení
spálil již mnoho srdcí,
bouře přání s tebou se setkat
zpustošila již mnoho životů.“

A tak žák našel svého mistra. Anebo to byl mistr, který našel svého žáka?

Pod dohledem Báby Farída tak Nizámuddín získal Realizaci. Podobně jako Farídovo, i jeho srdce se stalo oceánem soucitu.

Věřil, že žádná modlitba nebo duchovní snahy neměly větší význam, nežli utěšit sklíčenou duši. Jednoho rána, když se procházel po terase, uviděl hinduisty, jak na břehu Jamuny uctívají své modly. Poznamenal tehdy: „Vy, kteří se posmíváte modlářství hinduistů, vy se od nich také naučte, jak se má projevovat zbožnost.“ Jde tady totiž o ducha zbožnosti, a ne o symbol. Nepředepisoval rozsáhlé modlitby nebo obřady, ale kladl důraz na vzývání ze srdce. „Když se modlíte, měli byste sami přemýšlet o Jeho milosrdenství. Neměli byste dumat nad lítostí, ani nad svými hříchy z minulosti.“

Introspekce a meditace bývaly na denním programu. Podle čistíjů leží největší duchovní oddanost, jež přináší člověku Boží zalíbení, v „ušlechtilosti podobné řece, štědrosti podobné slunci, pohostinnosti podobné zemi.“

Jeho řád byl znám svou pohostinností. Osobně se staral o zdvořilost prokazovanou hostům a stanovil také pravidlo říkající: „Nejprve pozdravte, potom pojezte, poté rozmlouvejte.“ Jídlo se všem hostům podávalo bez rodílu. Říkalo se: „Bývalo nesnadné zjistit, kdo si bral z nouze, a kdo si bral jako projev požehnání.“ Často se rozdával chléb jako projev požehnání.

Nikdy nikomu přímo neradil, neboť sám byl příkladem. Když říkal svým žákům, aby byli dobří ke svým nepřátelům, často recitoval tyto verše:

„Ten, který není přítelem mým,
nechť jeho přítelem jest Bůh.
Ten, který ke mně špatný úmysl chová,
nechť radosti jeho v životě se zvětší.“

Súfíové věří, že ego je příbytkem sváru a duch naproti tomu zdrojem míru. Svár se znásobuje, když ego odplácí také egem, zatímco když duch reaguje na někoho, kdo egoisticky jedná, pak soucit tento svár rozpouští.

„Když někdo vylije hněv svůj na jiného
a ten druhý zůstane trpělivým,
zásluha vzejde tomu, který byl shovívavým,
ne tomu prvnímu.“

Nizámuddín navrhoval, že nežli potlačovat hněv, je lépe odpouštět. Neboť právě odpuštění odstraňuje hněv. Jednoho dne mu jeden z jeho žáku řekl, že někdo o něm špatně mluvil. Nizámuddín poradil svým žákům, aby odpouštěli a nechovali k tomuto člověku žádné nepřátelství. Ten, který lituje svého hříchu by měl být považován za rovného tomu, který se nikdy žádného hříchu nedopustil. Vedl své žáky k soucitu, sebeovládání a toleranci. Stejně tak po nich vyžadoval i jistou kázeň. Nikdy nedovolil žákům, aby vedli o něco spor, neboť to považoval jen za projev ega.

Žáci byli vedeni k tomu, aby šli do hloubky a zažili tak radost ducha. Byli odváděni od toho, aby vyhledávali odloučení. „Žijte ve městě, jako žijí ostatní, snášejte rány a údery od lidí.“ Neomezoval přirozené nadání svých žáků, směroval je naopak cestou duchovního vzestupu. Například povýšil do duchovní roviny nadání Amíra Chusraua pro lyrickou poezii. Na zázraky se pohlíželo jako na plentu, která zatemňuje realitu. Vyhýbal se předvádění jakýchkoliv duchovních úspěchů.

Držel se rady svého mistra a vyhýbal se panovníkům a politice. Odmítl žádost dillíského sultána o schůzku. Sultán ho měl ve velké úctě a nabídl mu i darem vesnice, ale Nizámuddín je zdvořile odmítl. Pak mu sultán poslal sto zlatých mincí, které však také odmítl. Na velké sultánovo naléhání nakonec přijal jednu minci. Jeden soudobý spisovatel mu takto vyslovil svou náležitou poctu:

„Je to císař bez trůnu a koruny,
ale vladaři stojí nuzně v prachu
pod jeho nohama.“

Měl otevřené dveře pro hledače všech náboženství a rozšířil malý súfíský řád do masového hnutí. Když mu bylo asi dvaaosmdesát, byl přemluven k tomu, aby oznámil, kde chce být pochován. Přál si být pochován pod otevřeným nebem, řkouce: „Nejsem hoden toho, abych spal v jakékoli budově. Pochovejte mne pod otevřeným nebem.“ Podle jeho přání se tak stalo — byl pohřben v zahradě, ale příští sultánové a panovníci tomu tak nechtěli. Postavili nad jeho hrobem velkolepou hrobku, spletité mramorové zástěny a sloupy okolo mauzolea. Ale Nizámuddín odpočívá v míru, dává stejnou útěchu a vibrace proudům návštěvníků směřujícím k jeho hrobu.

Komentáře

comments