AMÍR CHUSRAU (1253 – 1325)

Nizámuddín Aulijá se jednou vyjádřil o Amírovi Chusrauovi takto: „Jestli by se mě Bůh v soudný den zeptal: »Co jsi mi ze světa přinesl?«, odpověděl bych: »Planoucí lásku, kterou má pro tebe tento Turek«.“

Jen genialita Chusrauovi poezie a hudby by snad mohla vyjádřit onu planoucí lásku. Vynesl súfískou poezii na vrchol.

Láska k Bohu, svatý prorok, vlast, rodina, přátelé, žáci a příroda — to všichno pulsovalo v jeho žilách.

„Lidé myslí si,
že život jim dává duše jejich,
já však živ jsem,
neboť lásku mám uvnitř.“

„Nenazvu srdce srdcem,
pokud bez lásky bude.
Nazvu tělo bez planoucí lásky hlínou,
z níž je stvořeno.“

„Ten, kdo staví rozum proti lásce,
pokouší se odpor svůj
klást stéblem trávy velké hoře.“
„Když srdce obdařeno jest láskou,
není prostoru v něm pro moudrosti,
na tomto zvláštním královském shromáždění,
není místa pro cizince.“

Súfí neslyší reptání logických zdůvodňování nebo intelektuálních konstrukcí, když jeho srdce tancuje boží radostí. Věří, že všechna tajemství života se spontánně odhalí v oceánu lásky. K čemu by bylo vědění zbavené božské lásky? Je tak suchopárné a neradostné. K čemu nám je vědění o věcech bez života? Celá podstata vědy je prostě manifestace božských zákonů. Ale jak může člověk pochopit božské zákony bez spojení s božským? Božský uzel může být uvázán z provazu lásky, která plyne ze srdce. Takové srdce se stává božským. Stává se zrcadlem, ve kterém můžeme vidět odraz Boha.

Chusrau říká:

„Člověk je duše světa,
On sám je svět.“

„Přál bych si jít po tvé cestě,
vzdát se své existence,
neboť potom přivedu stovky životů z jejich scestí.“

Jeho písně rozpoutaly u súfíů oheň a u dervišů vyvolaly šílené taneční extáze. Oheň jeho planoucí lásky však nebyl sto uniknout bystrému uchu Dillíského dvora. Stal se z něj dvorní oblíbenec, hudební mistr, přítel a filozof několika sultánů. Jeden ho dokonce vyvážil zlatem.

Jednou se sultán nečekaně rozhodl sejít s Nizámuddínem Aulijou. Ale ten mu nedopřál ani slyšení. Navzdory věrnosti k sultánovi, Chusrau vyzradil jeho úmysl Nizámuddínovi, který schůzce zabránil poutí k hrobu Báby Farída. Zmařený úmysl sultána tak rozčílil, že začal pochybovat o Chusraově oddanosti. Chusrau mu však odpověděl: „Když se vaše veličenstvo rozhněvá, mohu ztratit svůj život, ale když začne být nepříjemný můj duchovní rádce, tak ztratím svou víru.“ Tato slova naplnila sultána úzkostí.

Amír Chusrau psal obsáhle o mnoha věcech a událostech. Jeho klasické dílo Laila Madžnu zůstává nesmrtelné. Jeho díla obsahují mnoho hlubokých pravd. Ve spise Chusra Širin píše: „Když mladý muž touží po penězích, může si být jist, že se odchýlil od cesty k pravdě. Když se honí za bohatstvím, je prostě žebrák. Svrchovanost duše leží v trvající spokojenosti s pecnem chleba, na který se vydělalo důstojnou prací.“

Jednou Nizámuddína Auliju navštívil potulný mastičkář. Nizámuddín neměl nic, čím by ho podaroval. Nakonec mu dal své pantofle a mastičkář odcestoval. Po cestě potkal Chusraua, který se vracel domů z dlouhé cesty. Chusrau pojednou ucítil dobře známou vůni tyčinek a zeptal se, jestli nemá něco od jeho mistra. Mastičkář mu ukázal Nizámuddínovi pantofle. Chusrau mu okamžitě nabídl všech pět stříbrných lachů (mincí), které měl, za to, že mu ty pantofle prodá. S pantoflemi na hlavě přišel k mistrovi a vylíčil mu, jak k nim přišel. Nizámuddín zvolal: „Chusraue, koupil jsi je velmi levně.“

Takto chválil svého mistra:

„Srdce mé je dítětem,
preceptor lásky je jeho učitelem,
barva černá tváře mojí je hodinou vyučovací.
Pokora je nárožím, kde probíhá vyučování.“

Pouto lásky mezi mistrem a žákem bylo tak silné, že na smrtelné posteli Nizámuddín vydal pokyny, aby byl Chusrau pochován vedle jeho hrobu. Věděl, že ho jeho žák nebude schopen přežít.

„Je opatrovník všech tajemství mých,
do nebe nepůjdu rád bez něj.“

Když se Chusrau dozvěděl o smrti svého mistra, strhal ze sebe šaty a padl v mdloby. Pak rozdělil všechen svůj majetek mezi chudé a zemřel.

Chusrau ve svém hlubokém vidění spatřoval Boha všude. V přírodě, květinách…

„Narcis spal,
tváře růžové začaly se procházet,
mrak vodou narcis pokropil,
aby je tak probudil a uviděl je.“

„Když novým jarem vánek jemný zahradu vyzdobil,
všechny božstva do zahrady přišla
a procházela se na růžích květů.“

Vyjádřil také svoji bolest, způsobenou odloučením od Boha, jako touhu po milované osobě:

„Má duše dosáhla okraje,
měl bys nyní přijít,
neboť stále na živu jsem,
co z toho, když přijdeš,
když já už více nebudu.“

„Ó vánku, jen nezahálej,
jdi za milovanou a potěš mne,
že řekneš jí, aby ke mně přišla.
Neřekni jí víc, než,
že v zahradě poutník, voda a potok
naplněny jsou radostí.“

Extáze jeho veršů natolik přibližuje lidské srdce Bohu, že opravdu přivedla ne stovky, nýbrž tisíce »životů ze scestí«. Za doby Chusraova života pronikla súfíská hudba a poezie do takových sfér, jichž nebylo možné dosáhnout ani za roky pokání. Ale srdce súfíů spočívá v něžné hloubce upřímnosti a nevinnosti. Upřímnost a nevinnost jsou naše vrozené kvality, ale občas zrcadlo zreziví a my musíme začít znovu…

Komentáře

comments