Éknáth (1533 – 1599)

 

eknathDvanáctiletý chlapec jménem Éknáth měl takovou touhu po Bohu, že se vřele modlil v Šivově chrámu v Paithanu. Jednoho dne byla jeho modlitba vyslyšena — uslyšel Božský hlas, který mu říkal, aby šel ke Guruovi Džanardhanpantovi, žijícímu v pevnosti Dévagiri, který byl sám žákem velkého Prvotního Gurua Šrí Datty. V extázi radosti tam Éknáth spěchal. Dokonce se zapomněl rozloučit se svými rodiči, kteří ho vychovali.

Velký guru v něm okamžitě poznal opravdového žáka a začal tedy hned s duchovním vyučováním. Guru svého žáka přísně učil józe, kázni, bhakti a védám, ale ze všeho nejvíce mu dal lásku otce, matky a přítele. Guru Džanardhanpant byl nejen mudrc, ale i velký vizionář, který spojil duchovní a světské při výchově svého žáka.

Éknáth měl ve zvyku vést svému guruovi domácího účetnictví. Jednoho dne objevil v účtech chybu a zůstal proto dlouho do noci vzhůru a puntičkářsky procházel účty. Když guru sledoval ohromné soustředění svého žáka, byl velmi šťastný a řekl mu, že by měl svou mysl stejným způsobem soustředit na Pána Krišnu.

Proti přání svého Gurua se Éknáth oženil s Girdžabáí. Éknáth vedl život hospodáře (Grhasthášram), jenž byl ideální pro duchovní vzestup, kde člověk může usilovat o rovnováhu naplňováním své karmy. Nošení těla považoval za život naplněný dobrotou pro druhé. Jeho život byl jedinečným příkladem jeho víry. Věřil, že soucit a nikoliv zřeknutí se světa je základním předpokladem duchovního vzestupu.

Uvedl zajímavou analogii toho, jak by měla být prováděna umírněnost: „S tělem je to jako s jízdou na koni, když ho nebudeme krmit, tak zeslábne a nebude schopen nést jezdce, když ho ale naproti tomu překrmíte, stane se nezvládnutelným, bude poskakovat a shodí svého pána ze sedla. Kůň by tudíž neměl hladovět ani být překrmen. Vše by se mělo dělat umírněně.“

Jeho guru ho stimuloval k psání výkladů k védántským textům v maráthštině. Éknáth tak napsal přes tři tisíce nanejvýš melodických abhangů na rozličná témata, jako například o hravosti Bálakrišny, životopisy velkých světců, o velkém soucitu Pána ke svým oddaným, atd. Obrodil po světci Džňánadévovi maráthskou literaturu. Mezi jeho přední díla patří především překlady Džňánéšvarí, Bhágavaty a Rámájany do maráthštiny. Své duchovní zkušenosti a cestu ctnosti vyjádřil v nanejvýš průzračných kítŕtanech, jež tvoří jedno z nejcennějších dědictví Maháráštry. Používal jednoduchého jazyka, aby se tak přiblížil i prostým lidem. Nicméně jeho překlady posvátných knih ze sanskrtu do lidového jazyka rozhněvaly bráhmany, kteří začali žárlit a bát se, že jeho masově se zvyšující popularita by je mohla předstihnout v jejich podnikání.

Nejvyšší sannjásin z Váránasí ho předvolal, aby ho přísně potrestal, avšak pokora a láska s kterou Éknáth pandita oslovil, změnila jeho srdce. Takto Éknáth oslovil nejvyššího sanjásina:

„Ó Svámí, velký a mocný,
já uctivě svou hlavu skládám k Vašim nohám.
Dovolte mi, jenž bezmocný je,
laskavé svolení uvidět Vás…
…jestli jsem nějakou chybu učinil,
tak odpusťte mi prosím.
Můj rozum nízký, sanskrtu nerozumí,
zbožnost, vědomosti, vzdělání jsou mi cizí.
Skrze službu Vám já získal
tuto inspiraci malou k započnutí Bhagavaty,
tak ji prosím zkontrolujte
a jestli najdete chybu jedinou,
tak prosím, hoďte ji do řeky.
Prosím, projevte mi vlídnost,
zmírněte svůj hněv.“

Toto pokorné oslovení účinkovalo jako kouzlo, jež přeměnilo duši nejvyššího sannjásina, který když odhalil závoj, spatřil v Éknáthovi vizi samotného Pána.

Jeho dvojverší jsou náležitě protknuta vtipností bez toho, že by působily sarkasticky. Spojuje se v nich soucit s humorem — styl, který později utvářel základ maráthského dramatu a literatury.

Nekladl důraz na život někde v jiném světě, nýbrž vyučoval jak žít v přítomnosti, ve skutečnosti, a přesto dosáhnout konečného stavu. Učil masy jak vést přirozený život v souladu se zákony dharmy a tak realizovat Boha.

Uvědomil si, že pokud není mír uvnitř, nemůže být ani venku. Rozpor uvnitř vede k rozporu venku. Ukázal jak jednotlivec může skrze oddanost a kázeň dospět k vnitřnímu míru. Měl naprostou víru v to, že člověk je schopen se povznést ze všech slabostí pomocí milosti Boží.

Éknáth vyložil sannjás jako nesobecké konání. Hlásal, že nesobecké konání (niškama karma) je nezbytné k tomu, aby se člověk stal opravdovým sannjásinem uvádějíce příklad Šrí Krišny, který radil Ardžunovi, aby konal svoji povinnost válečníka a neodcházel z bojiště.

Éknáth tvrdil, že osvícená duše je natolik naplněna soucitem, že se nezříká světa, ale neúnavně pracuje na povznesení svých spolubratrů. Poutníkům říkal: „Jestli je mysl čistá, tak proč konáte poutě na svatá místa. Jestli je srdce čisté, tak vidíte Pána ať jste kdekoli. Samádhi není ztráta vědomí či strnulý, nehybný stav těla, je to zakotvení ve stavu brahma, ve kterém se člověk může těšit neustálou přítomností Boží.“

Éknáthova velká láska neznala hranic mezi kastami či vyznáními. Dával jídlo haridžanům a jednou dokonce přerušil svůj půst v domě nedotknutelného.

Soucit Všemohoucího je neomezený. Dokonce i těm, kteří byli vydáni utrpení a beznaději, tvrdil, že pokud se i největší hříšník dá na cestu upřímné bhakti, tak bude svých hříchů zbaven. Vypráví se zajímavá anekdota o jeho soucitu nad zloději, kteří ho přišli oloupit, ale když uviděli zázraky, padli k jeho nohám. Ale on přesto trval na tom, aby si z jeho domu odnesli něco cenného.

Podobně jako jeho srdce, byl i jeho dům otevřený všem. Jednou pozdě v noci přicestovalo několik cizinců. Když si všiml jak jsou vyhládlí, šel vzbudit ženu, aby jim něco uvařila k jídlu. Protože ale nenašel doma žádné dříví, sundal jako topivo ze střechy dřevěné trámy. Jindy zase nalil do úst žíznivého osla posvěcenou vodu. Bezmezný oceán jeho lásky nebyl s to se znečistit jakýmkoli útokem či zlobou. Jednou jakýsi zlosyn více jak stokrát na Éknátha plivl. Pokaždé, když se Éknáth očistil koupelí v řece, ten zlosyn na něj plivl znovu. Trvalo to tak dlouho, dokud si ten ničema neuvědomil svoji pošetilost a nepoprosil velkého světce o odpuštění. Éknáth se na tu událost díval se svým typickým humorem a poděkoval ničemovi za to, že mu prokázal laskavost tolikrát se vykoupat v posvátné řece.

Vypráví se také příběh o malomocném, jenž měl vidění, že ho Éknáth vyléčil. Éknáth dal požehnání trošce vody a dal ji do ruky malomocného a ten se uzdravil.

Éknáth coby vroucí ctitel Pána Vitthaly věřil v monoismus, tj. že brahma je jediné skutečné a svět je manifestací nevědomosti či máji. Máju považoval za průmět sebe sama a tudíž i za nepopsatelnou. Vysvětloval, že duše jednotlivce a duše univerzální jsou v podstatě totožné. Odrazem Boha ve špinavém zrcadle avidji je džíva , zatímco to stejné v čistém zrcadle vidji neboli osvícení je Šiva; rozdíl zde způsobuje mája. Vlny mohou také získat podobu a jméno, avšak jejich obsah je totožný s oceánem, prvek zlato je stále tentýž, i když jsou z něj vyrobeny různé ozdoby.

Když si jedinec uvědomí svoji totožnost s kolektivním vědomím, jeho forma se ztratí stejně jako kapka, která splynula s oceánem. Džívanmukta je ten, kdo realizuje toto sjednocení za života ve světském světě. Když ho dosáhne, dostává se mimo vidhi a nišédha. Nezůstává tak už nic, co by měl vykonat nebo dosáhnout. Všechny duality mizí stejně jako představa »já a ty«.

Átma popisuje jako sat-čit-ánandu , ne obsahující tři oddělené vlastnosti, ale jejich sloučení. Átma se ani nerodí, ani neumírá, je to oddělený svědek, bez jakýchkoli přívlastků či ne-přívlastků. Všepronikající duše je jedinou skutečností. Představa toho, že umíráme přetrvává pokud se ztotožňujeme s tělem a světem, jež jsou pomíjející. Tato představa však s realizací jednoty s Bohem mizí.

Pokud odhodíme plášť ega, pak můžeme opravdu milovat ostatní. Ego zabraňuje člověku, aby si uvědomil božskost všech živých bytostí. Duše která realizovala pravdu, s láskou pomáhá lidstvu. Éknáth uznává cestu vědění (džňánajóga), cestu konání (karmajóga) jako cestu ke spáse, ale je si vědom jejich obtížnosti pro průměrného člověka, tedy nebezpečí vkradení se ega neboť člověk má sklon si myslet, že je to on, kdo jedná. Kdežto na cestě bhakti takové nebezpečí nehrozí. Pokud se uctívá upřímně, tak sám Bůh přichází bhaktům na pomoc. V takové bhakti nemůže být pokrytectví. Bez opravdové lásky je bhakti nemyslitelná. Éknath měl na paměti příkazy svého gurua: „Milostí Satgurua jsi získal poznání átma, ale pamatuj, že saguna-bhakti je nepostradatelná. Pomocí kázně jógíni vítězí nad smysly, ale bez bhakti nedojdou božské zkušenosti saguna-Boha. Cvičení jógy mohou udělit velké síly, ale bez bhakti a lásky nemůže existovat blaho božského sjednocení.“

Éknáth říkal, že vědění vystupuje z lůna bhakti. Bhakti je kořen, a když není kořen, jak může být ovoce. Dal bhakti nový rozměr, aby zahrnovala lásku ke všem bytostem. Když byl jednou Éknáth na hoře Sulaba ponořen do hlubokého uctívání, zaútočil na něj had, který ho chtěl uštknout. Ale jakmile se kolem Éknátha ovinul, hadova zlá povaha opustila jeho tělo a to se naplnilo láskou. Pak se stočil kolem jeho těla, aby ho uchránil před chladem a nasadil mu na hlavu jeho kápi, aby jej uchránil před sluncem. Když Éknáth skončil s uctíváním, had zmizel. Zemědělec, který ten zázrak viděl to řekl Éknáthovi, který o tom pak složil abhang:

„Smrt mne přišla uštknout,
ale smilovala se,
teď já ji dobře znám,
neboť srdce se setkalo se srdcem,
ačkoli v těle,
mé vědomí těla se ztratilo,
tak smrt sama ztratila svou moc,
Éka Džánadan tančí nyní na svých nohou,
na píseň »Není chuti k životu či smrti«.“

Když zpíval své písně, pohružoval se v extáze lásky k Pánu, každý se k němu přidával a tak všechny přenášel do extáze mimo oblast rozumu nebo intelektu. A tak prakticky ukazoval, že osvícená bhakti je konečnou cestou k Pánu.

Komentáře

comments