Kabír (1440 – 1518)

Sant_Kabir Daleko, ve vesnicích střední Indie, můžeme slyšet hukot tísíců stavů, kde mezi tkalcovskými uzly opakují Kabírovy myšlenky. Tito tkalci jsou všeobecně známí jako Kabírpanthíové čili ti, kteří jdou Kabírovou cestou, Kabír sám byl tkadlec. Bůh je snad blíže srdcím prostých oddaných, kteří o Něm příliš nevědí, nicméně Ho mají hluboko ve svém srdci. Za večera volají Jeho jméno a radují se z hojnosti svých bídných výdělků. Bohatství své duše vkládají do překrásných brokátů, které vzbuzují úctu. Zručnost a umění generací prochází jejich hbitými prsty vydávajícími jejich zbožnou radost. Kabír byl právě takovýto veselý tkadlec, který žil před čtyřmi sty lety ve svatém městě Banárasu.

Jednou se mudrc Nárada chlubil, že je největším oddaným Pána Višnua. Pán Višnu ho chtěl podrobit zkoušce. Řekl mu, ať jde navštívit jiného oddaného, který byl farmář. Nárada šel tedy k němu na farmu a díval se na něj velmi kriticky. Farmář vstával za rozbřesku, pronesl jméno Pána Višnua a pak všechny své síly vložil do orby půdy. Vracel se za soumraku, střídmě pojedl, pronesl Pánovo jméno a šel na kutě. Nárada nemohl uvěřit, že by tento farmář, neprojevující žádné zbožné chování, a pracující od úsvitu do soumraku, mohl být velkým oddaným. Když se vrátil, sdělil své pochyby Pánu Višnuovi. Poté Pán Višnu Náradovi nařídil, aby okolo města nesl číši naplněnou olejem až po okraj. Nárada obešel město dávaje pozor na číši s olejem a vrátil se, aniž by mu ukápla jediná kapička. Pán Višnu se dotázal, jak často si ho při tomto cvičení připomněl. Nárada se ohradil, že bylo nemožné si připomenout cokoli, když měl úplnou pozornost na tom, aby se olej nevylil. Pán Višnu se usmál a domluvil Náradovi slovy: „Jen jedna kapka oleje zatemnila tvé myšlenky na mě, podívej se ale na farmáře, jenž se dře od úsvitu do soumraku, aby mohl nasytit svou rodinu, a přesto si na mě dvakrát denně vzpomene.“ Takto tedy vypadá oddaný v Kabírově tradici. Nosí Pána v srdci bez viditelné okázalosti.

Navenek někdo může předstírat, že je světec, ale Kabír říká: „Co získáte tím, že se budete modlit růženec, když se nezměníte uvnitř?“

Káral sádhuy, mnichy, askety a vůbec všechny, kdo dávali najevo, že jsou boží lidé, „Kdyby bylo možné Boha nalézt tak, že budeme chodit nazí, pak by ho zvířata žijící v lese našla už dávno.“

Kabír odmítal jakékoliv pochyby, Pána začal uctívat uvnitř, ve svatyni svého srdce. Síla jeho oddanosti otevřela jeho srdce, a tak se ponořil do extáze Božské lásky.

„Poznal jsem Ho v srdci svém.
Když tok do Gangy se vlévá,
sám Gangou se stává,
Kabír v Gangu je ponořen.“
„Směji se pokaždé,
když slyším, že ryba žízní ve vodě.
Hledají Ho v Mathuře a Banárasu;
vůně kabara pižmového je v pupku jeho,
on však bláznivě ji hledá všude.“
    

Kabír nevěřil v asketický způsob života, vedl normální rodinný život hospodáře. Žil šťastně z toho mála, co mu jeho tkalcovský stav dal.

Kabírovo narození je zahaleno tajemstvím. Legenda vypráví, že ho u studánky našel gósaiský tkadlec, který ho adoptoval a vychoval jej jako tkalce, bez toho, že by mu dal vzdělání. Kabírův otec byl gósaiec patřící ke kastě zvané džugi, což byli tkalci obrácení na islám. Gósaiové se drželi větve okultních jógínů zvaných Náthapanthíové. Učení Náthapanthíů v Kabírovi už od raného dětství pěstovalo duchovní hledání. Díky jejich učení si osvojil vědění o práci subtilního nástroje těla, jak tento vnitřní nástroj těla pracuje se všepronikající silou Božské lásky. Vnitřní nástroj je detailně zpracovaný plán vytvořený rukou božského architekta. Zjistil, že dokud tento nástroj není spojen s Božským, jsou všechny snahy o duchovní vzestup marné. Naproti tomu všechny nesmyslné rituály z úst „božích mužů“ mu připadaly jako fraška. Hlasitě odsuzoval rituály, pověry, fundamentalismus a sledoval cestu sahadža jógy čili sahadža samádhi, jak ji praktikovala Náthasampradája.

„»Saha« znamená »s«, »Dža« znamená »narozený«, sahadža tedy znamená »narozený s«,“ říká Šrí Mátadží Nirmala Déví. Znamená to spontánní spojení s Bohem. Nejsou k tomu zapotřebí úvahy hathajógy ani představy božích mužů. Od narození je v nás evoluční přírodní síla nazývaná kundaliní, jež se snaží, aby nás spojila s naším zdrojem, všepronikající silou božské lásky, která má vědění o všem. Když je spojení navázáno, poskytuje nevyslovitelnou skutečnost nejvyššího stavu vědomí a radosti, jež se vymyká smyslovému chápání. Stačí jen navázat spojení se všepronikající božskou láskou. Je to živoucí proces. Když se semenu dostane správné výživy, začne vyrážet výhonky. Podobně i hledači, žijícímu v souladu s přírodními zákony, snadno stoupá kundaliní a spojuje se s všepronikající energií. Kabír říká:

„Z pece nebeské (sahasráry),
padá ambrózie, jež mé tělo silným učinila;
když střetnul jsem Dárce tohoto vína,
v opojení setrvávám.“

„Jógín dosahuje devíti pokladů »navnathi«, jeho vědomí stoupá zdola (z múládhára čakry) k vrcholku těla (sahasráře).“ Kabír hovoří o vzestupu věčné energie zvané kundaliní do sahasráry skrze střední enrgetický kanál zvaný Sušumna nádí, který probíhá podél páteře. Na cestě svého vzestupu kundaliní prochází šesti energetickými centry nazývanými čakry a poté navazuje spojení se všepronikající silou božské lásky, jež má vědění o všem.

„Když Sušumna nádí zaplavená jest sahadžou, může dál a dál ten, kdo pije, toto víno upíjet,“ říká Kabír.

Sušumna nádí tvoří parasympatický nervový systém. Ida nalevo a Pingala napravo tvoří sympatický nervový systém. Kabír říká:

„Ó Sluho Boží, co bude s Idou, Pingalou a Sušumnou,
když nit života bude přetržena?“
„Ten kdo tuto nit drží, je mimo čas,
kde však žije?
Ona nit není ani přivázána ani přetržena,
kdo je tady pánem a kdo je sluhou,
to On jen své tajemství zná, neboť jest Věčnost.“
„Co je zde osnova a co je zde tkanina,
co je to za vlákna z kterých čadar je utkán?
Ida a Pingala jsou osnova a tkanina,
Sušumna jsou vlákna z kterých čadar je utkán,
osm je Lotosů a deset je kolovrátků,
pět je elementů a tři vlastnosti čadar má.
Toto se na mistrův požadavek pečlivě tkalo a vyšívalo
po deset měsíců.“
    

Kabír se jasně zmiňuje o subtilním nástroji těla, který Kundaliní proplétá třemi kanály, soustavou čaker a elementů.

Kabír cítil potřebu žít u gurua, aby prohloubil svou bhakti, oddanost. Pokusil se obrátit na jednoho z nejvěhlasnějších mistrů, višnuistického bráhmana zvaného Rámánanda, který žil v Banárasu. Bylo zcela nemožné, aby bráhman přijal žáka z takové nízké kasty. Toho se však Kabír nezalekl. Sestrojil důmyslný plán. Brzy ráno měl Rámánanda ve zvyku sejít dolů po schodech ke Ganze, aby se vykoupal. Kabír si lehl na schod, aby na něj Rámánanda nechtěně šlápl. Jakmile Rámánanda šlápl na Kabíra, Kabír zvolal »Rám, Rám«. Považoval to za to, že mu Guru dal zasvěcení, a tak byl Rámánanda donucen, aby ho jako žáka přijal. Když je čistá touha po Bohu vroucí, nic hledače nezastaví. Kabír vyřkl Rámovo jméno jako svou mantru, maje na mysli nejvyšší všepronikající sílu Božské lásky. Kabír říká:

„Přístřeší ani chýši nemám,
ani dům či vesnici.
Když Bůh se zeptá: »Kdo jsi?«,
řeknu: »já jméno ani kastu nemám,
samo Jméno Tvé, ó Hari, mi postačuje«.“

Kabír hovoří o bhakti, oddanosti, jako o nejsnadnější cestě k Bohu. Zde se snad ukrývá tajemství hledání. Pokud hledáme na mentální úrovni, tak to, co potom najdeme, je jen hra mysli. Jak tedy máme hledat bez mentálního přístupu? Kabír říká: „Začněte Ho hledat ve svém srdci.“ Když je Bůh všepronikající silou lásky, pak je mnohem snazší Ho najít skrze jeho vlastní aspekt lásky. Abychom našli Boha musíme mít přinejmenším jednu z Jeho vlastností, skrze kterou Ho můžeme poznat. Proto Jej Džňánadéva, Éknáth, Tukarám, Rámdás, Góra Kumbhar, Muktabáí a mnoho dalších hledačů našlo.

Bhakti nemůžeme vymezit, jak Pán Kršna říká v Gítě, měla by být »ananjabhakti«, tj. výlučné uctívání, kde popudem je jen čisté přání po Bohu. Stejně jako láska k milované osobě nechává vytrysknout všechny pocity z hlubin našeho srdce, tak i láska k Bohu přichází z vlastního odevzdání se Bohu. Kabír »bdí a pláče« nad trpkou bolestí odloučení od svého milovaného Boha. Své bolestné odloučení vyjádřil v mnoha verších, ve kterých Boha prosí, aby ho neopustil. Láska k Bohu je však mnohem větší, hlubší a mnohem více naplňující nežli láska k milované osobě. Je nekonečná.

Bhakti je zápal, oddanost a uctívání. Prostřednictvím meditace a vřelé modlitby vyvolává hlubokou lásku a prudkou touhu po Bohu. Je vůbec možné tuto lásku rozumově pochopit? Je nepopsatelná. Síla Kabírovi lásky našla vyjádření v mystice súfíů, neboť »dáváním bereme a umíráním žijeme«.

Bhakti má nutně za následek přítomnost osobnosti, ke které se vztahuje. Hledač, který nedosáhl osvícení, nemůže navázat spojení s neosobním Bohem. Bhakti se musí zaměřovat k Božské osobnosti, jež je inkarnací. Když tato osoba Božskou inkarnací není, pak se bhakti stává fraškou a hledač je podveden. Proto si hledač musí počínat velice rozvážně a pomocí rozhodných testů rozlišit, co je mýtus a co skutečnost. Bez pochyby, podle popisu ve starých osvícených písmech, člověk může rozlišovat pomocí vibračního vědomí, které popsali Náthapanthíové a které potvrdila sahadža jóga Šrí Mátadží Nirmala Déví. Není již dalších měřítek k oddělení mléka od vody.

„Ti, jež oddělují mléko od vody,
o těch Kabír říká,
že jsou vyvolení Jeho.
Jen ti uniknou, jež v srdcích mají rozpoznání.“

Kabírova láska k Pánu je velmi důvěrná, vyjadřuje ji v lyrické extázi:

„Naslouchej mi, ó příteli,
On ví, kdo miluje Ho.
Když lásky soužení ty necítíš,
je marné zdobit své tělo.“

Pod vlivem súfismu na sebe Kabírova poezie vzala podobu hluboko pronikajícího žáru, v němž láska je vynesena na úroveň uctívání a extáze na úroveň meditace. Vrcholí v bláznivý jásot, kde súfí spontánně propadá jásavému tanci. Tato extáze snad vyjadřuje tanec Šivy, v kterém se jeho Šakti odděluje, aby ho během tvoření oslavovala. Přání tvořit je zde proto, aby byla vyjádřena vnitřní radost, kterou můžeme spatřit v bohaté architektuře většiny velkolepých chrámů, mešit a katedrál. Boží láska se rozpouští v tom, co súfíové nazývají »ma’rifa« (gnose), mystické vědění o Bohu. Je to stav osvícené bhakti. Ve slepé bhakti člověk může pochybit, ale v osvícené bhakti se stává částí a součástí všepronikající síly Božské lásky, kde není nic dalšího, a Božská hudba teče skrze dutý nástroj. V tomto stavu súfí snadno setrvává v úžasném světě, promáčen nádherou Jeho barev. Kabír říká:

„Ó příteli,
nevím jestli srdce mé spočívá s milovaným (Bohem),
či zda milovaný můj spočívá ve mně.“

Víno Jeho lásky stravuje veškeré pochybnosti a nejistoty. Individualita splývá s živoucím vědomím Boží lásky. Zde nelze pomyslet na odměnu, je zde jen důvěra v Boha. Božská láska.

Kabír novicům doporučoval, aby byli ve společnosti světců, neboť to posílí jejich bhakti a rozptýlí pochybnosti. Bhakti se prohlubuje nasloucháním světcům (šravanam), zpíváním zbožných písní (bhadžanů), připomínáním si Pánova jména, uctíváním, zbožňováním, vzdáváním poct, službou, přátelskou pomocí a odevzdáním se Bohu. Kabír říká:

„I hříšník Adžmail, Gadža a Ganika
přešli oceán světa tím,
že zvolali jméno Pána.“

Pro Kabíra byl Bůh živoucí realitou, projevený či neprojevený. Náhle se stával velice osobním a mluvil o něm jako o nevěstě a ženichovi:

„Čerstvá nevěsta svatební písně zpívá,
můj manžel Rádža Rám přišel.“

Při jiné příležitosti říká:

„Ó, jak mohu vyjádřit to slovo tajemné?
Jak mohu říci, že je ať to či to,
když řeknu, že je vně, je to lež.
Pro něj jsou vnitřní i vnější světy,
vědomé i nevědomé nedělitelné.
On není ani odhalen ani skryt,
není slov, jež by ho popsala.“

Kabír často uváděl podobenství o kapce, která se stane oceánem. Kabír říká:

„Ó, příteli, Kabír je ztracen ve svém hledání,
když kapka ztracena je v oceánu,
jak je možno ji nalézt.“

Když duše splyne s univerzální duší, stávají se jednou, ale to se opět vymyká chápání.

„Není ani lidská ani Božská,
není to Svatý, jenž se dožaduje služby,
není to ani jógín ani anděl,
není to ani hospodář ani asketa,
není to ani hinduista ani muslim,
nikdo ji rodit se či zemřít neviděl.“

Kabír se nikdy nepokoušel podněcovat ego. Byl si vědom, že pokud je ego napadeno, vytváří pak jako reakci vlny, jež působí opačným směrem. Místo toho si z něj raději dělal legraci.

„Vepř můj přivázán je za domem,
však tvůj uvnitř tebe žije.“
„Nebesa hledají,
nenalézají však to,
co jejich pýchu odstraní.“
 
    

Král Ibráhím Ibn Adham byl Kabírem velmi ovlivněn. Vzdal se trůnu, aby se stal Kabírovým žákem. S sebou jako dar přivedl velbloudy, náklad zlata a stříbra, ale Kabír je poslal zpět a požádal krále, aby před tím, než bude zasvěcen, vedl život obyčejného hospodáře, který dělá obvyklou manuální práci.

Král tato nařízení s potěšením plnil. Tak uběhlo deset let. Kabírova žena Lói se nakonec nad ním slitovala a prosila Kabíra, aby ho zasvětil. Kabír souhlasil pod podmínkou, že musí vykonat jistou zkoušku, kterou ona na jeho příkaz provede. Následující ráno, když král šel náhodou pod jeho oknem, jí Kabír nařídil, aby na něj vylila vědro špinavé vody. Král zlostně vykřikl: „Kdyby se to stalo v mém království, dostali byste za vyučenou.“ Bylo jasné, že král ještě nezvítězil nad královským egem. Po dvou letech Kabír oznámil Lói, že dospěl čas ke zopakování zkoušky. Tentokrát král přijal vědro s vodou s velkou pokorou a zvolal: „Já mnohem špinavější jsem, nežli tato voda, je to pro mě vskutku požehnání.“ Na druhý den byl král přijat.

Kabír používal na ego triky, aby je rozpustil. Byl si vědom, že lidské bytosti nahrávají do rukou ega, a tudíž nemohou vidět pravdu. Tato iluze či mája vytváří pocit osobní identity oddělené od všepronikající síly Božské lásky neboli kolektivního vědomí. Mája je „dívka, jež láká svět svým půvabem a stojí mezi duší a univerzální duší (kolektivním vědomím). Je to jako když je nádoba ve vodě a voda v nádobě. Když nádoba praskne, voda uvnitř splyne s vodou venku. Podobným způsobem, když hledač prolomí iluzi, uvědomí si svoji jednotu s celkem.“ Kabír říká:

„Mája podobna je zlodějce jež odcizuje (bytosti lidské),
a prodává je na tržišti (světa),
ona však Kabíra nepodvede,
neboť při činu ji chytil.“

Mája je břímě iluze, a proto tedy nevědomost, stejně jako noční můra v letu směrem k lampě, je proniknuta májou čili přeludem. Nevědomost je už svou povahou dočasná a nemůže odolat světlu pravdy. Když hledač dosáhne seberealizace skrze sahadža jógu, kundaliní osvěcuje mozek a opona máji padá. Tak jako zmizí tma, když rozsvítíte lampu.

Vibrace, které vyzařují z realizované duše jsou naprostou čistotou, protože jsou Paramčaitanjou, tím co Kristus nazýval vánek Ducha svatého. Mají vlastnost zrcadla, které spolehlivě odráží všechno nečisté nebo nepravdivé. A tak se ve světle vibrací plně ukazuje faleš. Relativita je před absolutní pravdou neplatná, neboť bez vibrací není lidský mozek schopen odrážet absolutní pravdu, protože je pod vládou ega a superega, tj. našich podmíněností a mentálního programování. Vibrace kundaliní rozpouštějí ego a superego, zvedají oponu máji. Mozek se pak stává čistým zrcadlem odrážejícím pravdu.

Kabír nedělal rozdíly mezi kastami a vyznáními, muslimy či hinduisty. Nikdy o sobě nemluvi jako o hinduistovi nebo muslimovi, hlásil se ke kastě, která byla níže nežli všechny ostatní.

„Jogíni vzhlížejí ke Górakhovi,
hinduisté opěvují jméno Rámovo,
muslimové k Alláhovi volají,
Kabírův Bůh však proniká každou bytostí.“

Kabír se stavěl proti bezduchým zvyklostem a směšným rituálům, ať už hinduistů nebo muslimů a říkal:

„Když guru je slepý, co mohou dělat žáci jeho?
Jako by zde slepec vedl slepého,
oba do propasti spadnou.“
„Všichni volají »Bože, Bože«,
o Bohu nic však nevědí,
kde spočinou v chvíli poslední?“
„K čemu jest koupel,
když mysl plná špíny je?
Ryba stále přebývá ve vodě,
a přesto zápachu svého nezbaví se.“
  

Často stával před chrámy a mešitami a kázal proti panditům a mullahům.

„Odhoďte védy a knihy, ó, panditové,
všechny jsou výmysly mysli.“

To však rozzuřilo dosazené kněžstvo. Kaziové o něm napsali lživý dopis císaři. Když byl Kabír předvolán k císaři, dorazil pozdě s omluvou, že ho zdrželo podivné vidění velbloudů, kteří šli ulicí, jež byla užší než ucho jehly.

„Nesčetně velbloudů vejde se
do prostoru mezi nebem a zemí.
Všechny možno uzřít skrze zornici oční,
jež menší je než ucho jehly.“

A tak mu císař nakonec musel odpustit.

♣  Ortodoxní bráhmani vykonstruovali vyprávění o jeho údajných vztazích s jakousi ženou. Císař nařídil, aby byl utopen. Svázali mu ruce a nohy a hodili ho do Gangy, ale na druhý den ráno se Kabír objevil plující na řece. Císař pak nařídil, aby ho nechali udupat slonem. Legenda vypráví, že se zčista jasna objevil mezi slonem a Kabírem lev, který slona zahnal pryč. Když už selhaly všechny pokusy Kabíra zabít, císař jej vyhnal z Banárasu.

Podle lidové hinduistické pověry ti, kdo zemřou v Banárasu, získají spasení. Mezi hinduisty je obvyklé, že se s tímto úmyslem ve stáří vydávají na pouť do Banárasu. Když Kabír cítil, že se blíží jeho konec, opustil Banáras, vydal se do magharské vesnice a řekl: „Jaký rozdíl je mezi Banárasem a pustým Magharem, když Bůh je v srdci.“ Když se blížil jeho konec, přál si zůstat o samotě. Když se o několik hodin později jeho žáci vrátili, už nebyl naživu. Mezi hinduisty a muslimy vyvstal spor o jeho tělo. Muslimové chtěli jeho tělo pohřbít, zatímco hinduisté ho chtěli zpopelnit. Když sňali rubáš z jeho těla, ke svému údivu na místě, kde bylo mrtvé tělo, nalezli hromadu květin. O tyto květiny se obě skupiny rovným dílem podělily, hinduisté je zpopelnili a muslimové zakopali. Zdá se, že i po smrti vyzrál na ego.

„Smrtí za smrtí umřel celý svět,
nikdo však na budoucnost nepomyslel,
každý tu svou moudrost měl,
však svět umřel zotročen.“

Komentáře

comments