Džňánadéva (1275 – 1297 n.l.)

janesh0220 kilometrů od Púny leží malebná vesnička Álandi, kde u posvátného ašvatthového stromu stojí Marutiho mandir. V těchto místech často odpočívali poutníci, asketové a světci, o které se vesničané s láskou starali. Žila zde také asketickým životem mladá žena jménem Rukminibáí, kterou opustil její manžel Vithalpant. Svůj život Rukminibáí zasvětila modlitbám v chrámu a pomáhání zbožným mužům. Jednoho večera, jako vždy, se sklonila k chodidlům askety Rámánandy. Když asketa na jejím čele spatřil červené kumkumové znamení vdané ženy, požehnal jí, aby se jí narodil syn.

Slzy stékaly po tvářích žalem sklíčené Rukminibáí, která nebyla s to potlačit svůj zármutek nad nemožností naplnění vzhledem k okolnostem. Soucitný Rámánanda se Rukminibáí dotázal, co je příčinou jejího zármutku, a dozvěděl se, že její manžel Vithalpant ji opustil, aby se stal asketou. Náhle Rámánandovi svitlo, že jeho nedávno přijatým žákem, který si říkal Čaitanjášram, není nikdo jiný, nežli uprchlý manžel Rukminibáí Vithalpant. Když se Rámánanda vracel do Banárasu, několikrát ostře pokáral Vithalpanta, že mu zamlčel svůj manželský stav, a poslal jej domů. Provinil se jednak tím, že opustil svou bezdětnou ženu, a také tím, že se rozhodl pro askezi bez jejího souhlasu.

Poté se Vithalpant vrátil ke své rodině. Protože bývalo nepřípustné, aby se asketa vrátil zpět k rodinnému životu, bráhmani z Álandi jeho rodinu společensky bojkotovali. Vithalpant zplodil tři syny a jednu dceru. Když chlapci povyrostli, bývalo zvykem uvést je do bráhmanství získáním práva nosit posvátnou šňůru. Ale bráhmani z Álandi je odmítli a zoufalý Vithalpant se odebral se svou rodinou na pouť do Triamliakešvaí.

Jednou během návštěvy džungle zpozorovali tygra, který se na ně chystal zaútočit. Bezhlavě se rozprchli, aby se zachránili. V tom zmatku se jejich nejstarší syn Nivrttináth ztratil a ocitl se v horské jeskyni. V jeskyni náhodou žil velký náthajógín jménem Gahinináth. Tento velký jógín zasvětil vnímavého sedmiletého chlapce do učení sekty náthů a poté ho poslal zpět k rodičům, aby šířil dílo spásy.

Náthasampradája je rodokmen devíti mistrů (Navanátha). Jeho pokračovatelem byl asi v 7. stol. Góraknáth. Zachovává tradici velice blízkého života žáka s mistrem. Džňánadéva byl jedním z jeho největších představitelů. Pevně věřili, že člověk je ovládán svými smysly a z jejich moci se může vymanit jen pod vedením osvíceného mistra, zvaného nátha. Jejich počátek tedy sahá až k prvotnímu mistrovi, zvanému Ádinátha. Věřili, že realizace Boha je možné dosáhnout sahadža-metodou. Boží vědomí neleží vně člověka, ale v lotosu o tisíci okvětních lístcích — Sahasráře, limbické oblasti mozku. Aby bylo možné vystoupit na tuto úroveň, musí být probuzeno nižších šest center věčnou energií zvanou Kundaliní, jež sídlí v křížové kosti. Když je Kundaliní sahadža způsobem probuzena, stoupá středním kanálem zvaným sušumna nádí, který probíhá podél páteře. Když Kundaliní pronikne lotosem o tisíci okvětních lístcích, umožní svému mistru zakusit blaženost. Dále uvede v činnost proud elixíru, jenž omlazuje tělo a činí člověka dynamickým.

Nivrttináth předal vědění svému bratrovi Džňánadévovi, a tak se z těchto dětí staly duchovní autority. Avšak skvrna hanby, jež byla hluboko vpitá do Vithalpantova manželského vztahu a vytvářela těžký osud jeho potomkům, ho neustále pronásledovala. Na naléhání bráhmanů se Vithalpant spolu se svou ženou vrhl do svatých vod na soutoku Gangy a Jamuny v Prajágu, a tak vše odčinili. Leč i po tom všem, bráhmani třem synům odmítali udělit právo nosit posvátnou šňůru a nutili je, aby se obrátili na bráhmany v Paithanu.

Džňánadéva se se svými dvěma bratry a sestrou vydal do Paithanu, kde neochotné bráhmany ohromil svými duchovními silami. Ve filozofické při žádal rovnost všech bytostí stvořených Bohem. S tím však nesouhlasil jeho protivník, který poukazoval na buvola, vybízejíce Džňánadévu, aby ho tedy přiměl recitovat védy. Neuplynula ani chvilička a buvol skutečně promluvil. A tak bráhmani museli dát Džňánadévovi za pravdu.

Když se vracel zpátky do Paithanu, cosi ho nutilo, aby přeložil Bhagavadgítu do maráthštiny. Zůstal na břehu řeky Pravary v Ahmednagarském okresu a začal psát Džňánéšvarí — komentář k Bhagavadgítě v maráthštině. Bylo mu sotva patnáct; později napsal další filozofické dílo — Amritánubhavu. Ve svém překladu Bhagavadgíty velice jasně popisuje práci božského mechanismu uvnitř člověka. Odhaluje, že na samotném začátku páteře sídlí Božská síla zvaná Kundaliní, která tam setrvává spící, stočená do tří a půl závitu, zářící jako svazek plamenů. „Bohyně Kundaliní je vpravdě podobna Matce vesmíru, a je také nejvyšším majestátem Duše… je skutečným sídlem velké nicoty.* “Když se probouzí, stoupá středním kanálem zvaným Sušumna nádí a proniká brahmarandrou (oblastí fontanelní kosti), ve které přebývá schopnost vnímání bez jakékoli podstaty. Popsal vzestup Kundaliní čakrami, což jsou nervové pleteně umístěné podél páteře. Leží nad sebou a jsou vzájemně propojené. Jsou to vzestupně Múládhára čakra, Svádhišthána čakra, Manipúra čakra, Anáhata čakra, Višuddhi čakra, Ádžňá čakra a nakonec Sahasrára.

„Kundaliní si uchovává svou sílu až do té doby, kdy je absorbována nejvyšším brahma »upevňujíc se v Brahmarandře a pojímajíc Nejvyššího (brahma). Stejně tak, jako se mořská voda očišťuje skrze mraky a padá dolů do řek a opět se vrací do moře, tak se i duše, za pomoci svého těla, vlévá do Nejvyššího a sjednocuje se s ním«. Vánek života, který vystupuje z Kundaliní, vytváří v těle chladivý pocit a to vnitřně i zevně.“*

Zdá se, že Džňánadéva toto tajné vědění vyjevil jen svým několika nejbližším žákům, jelikož běžní lidé nebyli ještě dostatečně připraveni. Snad mělo být toto vědění vyjeveno Božskou inkarnací v moderních dobách, Její svatostí, Šrí Mátadží Nirmala Déví, která masově probouzí Kundaliní a v jejíž jedinečné Sahadža józe krystalizuje vědění o čakrách a poskytuje přímou zkušenost chladných vibrací, které Džňánadéva popisoval jako »chladivý vánek života«.

Džňánadéva připisuje stvoření světa Nejvyšší skutečnosti — Šivovi a Jeho manifestaci — Šakti, jež stvořila svět v nesčetných tvarech a podobách, včetně člověka. Lidské bytosti je udělena schopnost zažít sjednocení s Božským a těšit se setrváváním v něm. V podstatě, Šiva (neprojevené, statické absolutno), Šakti (jeho aktivní projev) a svět jimi vytvořený nejsou tři rozdílné subjekty, jak by se zdálo, ale jsou jedno a to samé. „Jak Šiva, tak i jeho milovaná Šakti žili jako šťastná dvojice. Šakti pohybující se v rozpacích okolo svého beztvarého manžela, jej pokryla pestrobarevným rouchem vesmíru.“

Džňánadéva si nemohl představit, že by existovali odděleni jeden od druhého. Odevzdal tedy své ego a přišel na to, že Šiva a Šakti jsou jedno. Aby tomu porozuměli i obyčejní lidé, Džňánadéva vyložil tuto zkušenost:

„Vlastní Já je vskutku brahma, Já vesmíru. Je tudíž skutečně zbavené veškerých pout zrození a umírání. Příčinou utrpení vlastního Já je však nevědomost své pravé povahy brahma. Ztotožňuje se s tělem a domnívá se, že se narodilo, nebo že musí zemřít, ale ve skutečnosti je to tělo, které se rodí a umírá.“

Tento stav jasnozřivé zkušenosti se nazývá »vnímání Já«. Ale toto »vnímání Já« není stav mysli, kde Já je předmětem vnímání. Já je to, které zná vše. A kdo je schopen znát to jež zná vše? »Vnímání vlastního Já« znamená »bytí Já«, nikoliv jeho poznání nebo pochopení jako odlišného, odděleného objektu.

Přesto, že se brahma samo projevuje jako viditelný svět a je samo sebou, svým Já, samo svým pozorovatelem, jen se tím těší. Jeho jednota se tím ani přinejmenším neporušuje, podobně jako se jednota tváře neporušuje svým odrazem v zrcadle.

„Právě tak, jako si voda pohrává sama se sebou a vytváří vlny, tak si i Absolutno hraje samo se sebou a stává se samo světem. Neexistuje přeci dualita mezi sluncem a jeho paprsky, kterými je obklopeno. Jednota měsíce se také neporuší, i když je obklopen měsíčním světlem. Lotos zůstává stejný, i když vykvete do tisíce okvětních lístků. Podobně Absolutno nezná rozdílu, ať se projevuje jako pozorovatel světa, či jako svět, jenž pozoruje, neboť to jest Absolutno samo, které se stává obojím. Důležitá je kázeň smyslů, nikoliv jejich zničení,“ radí Džňánadéva. Jeho nauka spočívá ve střídmosti a umírněnosti. „Nedostane se zásluh tomu, kdo se zřekl světských rozkoší v klamném očekávání lepšího osudu v příštím životě.“

V Džňánéšvarí (V-20) popisuje sannjásina takto: „Skutečným sannjásinem je ten, kdo zcela zapomněl »já« a »můj«. To, čeho se musí vzdát, je »vědomí ega«. Když se tohoto vzdá, nemůže mu uškodit pokračování v rodinném životě. Když oheň je uhašen a uhlí spáleno na popel, není ani nejmenší možnost, aby shořel kousek bavlny, i kdyby byl obehnán plameny. Podobně, může být člověk obklopen svůdným prostředím, ale jakmile je jednou odpoután, přestává na něj mít vliv. Takový člověk může být ženatý a mít velikou rodinu a přesto být vnitřně tím, který všechno odhodil.“

„Pouta karmy jsou jen poloviční pravdou; správně uskutečňována, s dokonalým rozeznáním toho, co poutá, se karma stává nástrojem svobody. Například smrtící účinek jedu je známý, ale pravdou také je, že pokud ho použijeme pro přípravu léku, tak naopak zachrání život. Rovněž jídlo dodává živiny, ale jestliže jíme příliš, tak způsobuje nemoci.“

Džňánadéva, sám jógín a džňánin, si byl plně vědom obtížnosti meditační jógy pro běžné lidi. Doporučoval cestu oddanosti a svůj kratičký život strávil zvěstováním této pravdy. Říká: „Toliko zpíváním chvalozpěvů Bohu se hojí bída světa, což se šíří s nejčistší blažeností Já.“

Nerozlišoval mezi karmajógou, bhaktijógou a džňánajógou. Jsou to jen tři úseky jedné cesty, vedoucí vzájemně jeden k druhému. Sekta Várkari, kterou založil, je na této syntéze postavena. Patří tam dokonce i modlářství prováděné s vědomím jeho symbolické povahy.

Džňánadéva doporučoval jak uctívání Hariho — Boha višnuistů, tak i uctívání Hary — Boha šivaistů. Když doporučoval, aby lidé putovali a tak konali pokání, řekl: „Můžete si vybrat Hariho nebo Haru, kohokoli milujete.“ Sám stoupenec sekty náthů, jejíž původcem je Ádinátha, tedy Šiva, si vybral Gítu — Višnuovo dílo, aby šířil své evangelium nekonečné blaženosti. Má se dokonce za to, že Vithóba z Pandharpuru na své hlavě drží Šivu (jako projev úcty). Džňánadéva kázal totožnost těchto dvou Bohů, tedy jedinost Boží.

Říká: „Knot ve styku s plamenem lampy, se stává plamenem, zdrojem světla dalším plamenům a nezůstává žádný rozdíl mezi světlem a plameny. Jsem milostí gurua konečný, jenž se stal nekonečným.“

Džňánadéva zastával názor, že blaho jednotlivce nemůže existovat bez blaha celé společnosti, neboť člověk žijící bez společnosti je abstrakce. Člověk jako takový, je od společnosti neoddělitelný. Rodí se v rodině, která samotná je částí společnosti. Takto se Džňánadéva dívá na společenské závazky.

Ač sám svobodný a jógín na vysokém stupni, Džňánadéva oslavuje rodinný život a především oddané a cudné ženy. Říká: „Oddaná, cudná žena, která si je vědoma svých povinností v rodině, snáší její radosti i strasti, koná pravé pokání a získává tak zásluhy askety.“

Džňánadévá říká, že jestliže všichni bez rozdílu svého postavení budou vykonávat své povinnosti jako službu Bohu, budou zajišťovat kvalitativní rovnost. Svým vlastním způsobem, budou naslouchat Bohu a stejným dílem získají jeho přízeň. Proto si všichni zaslouží stejně. Malý šroubek ve stroji je přece stejně důležitý a potřebný jako jeho větší části. Podobně, ve společnosti, má i ten nejmenší člověk svou funkci, a tudíž i místo. Povinnost konaná jako služba Bohu odstraňuje odlišnost a přináší rovnost.

Člověk, který slouží Bohu se stává džívanmuktou, tj. „osvobozeným zaživa“. Zatímco se jeho vlastní Já těší touto svobodou, je akartou (tím, který nic nedělá), a tudíž i nutně abhóktou (tím, který se ničím netěší). V tomto stavu může konání jeho těla způsobit třeba i zničení celého světa a přesto bude tento člověk zbaven hříchu, jenž jeho skutky způsobily.

Roku 1297 n.l. dosáhl Džňánadéva stavu mahásamáhdi. Vstoupil do místnosti zvlášť zbudované pro tento účel, která byla poté trvale zapečetěna.

Komentáře

comments